HOUSLE.cz | VIOLIN.cz | GEIGE.cz – web pro smyčcové hudební nástroje

Mirecourt a Paříž

Napsal Vilém Kužel

Vznik houslí: Mirecourt a Paříž

 

Dlouho se mělo za to, že první housle byly postaveny ve Francii. Francouzi byli přesvědčeni, že první housle v dnešní podobě postavil Dieudonné Montfort v roce 1602, o čemž byl záznam v Mirecourtském státním archivu. Další, kterého považovali za prvního byl Claude Medard, žijící v Nancy.

 

Je známo, že v Nancy tamní šlechta velmi pěstovala hudbu a proto také zaměstnávali hodně loutnařů a stavitelů viol. V Nancy žil v té době také loutnař Tyversus, o němž se říkalo, že byl “otcem” houslí.

 

Kolem roku 1616 žil v Nancy Claude Medard, o němž se ví, že stavěl znamenité violy. Z jeho tří synů odešel Francois do Cremony a údajně se vyučil u Stradivariho. Další dva synové Jean a Nicolas byli nejen dobří houslaři, ale i houslisté a byličlenové dvorní kapely arcivévody Charlese III. von Lotringen.

 

Francois Medard se po vyučení usadil v Mirecourtu. Má se zato, že byl zakladatelem místního houslařského cechu, který z Mirecourtu udělal druhý Markneukirchen. Jakmile si zařídil dílnu, zavolal k sobě své dva bratry Jeana a Nicolase. Brzy přišli do Mirecourtu další houslaři, kteří byli místními rodáky. Byli to Sebastian Bourdet, Bocguai a Claude Perray. Také známé jméno Vuillaume se objevilo mezi Mirecourtskými houslaři. Vuillaumovy housle z té doby, přestože jsou dobře pracovány, nesou stopy sériovosti a tónově jsou nevyrovnané. Tyto nástroje jsou postaveny Jeanem Vuillaumem, který v roce 1730 - 1750 pracoval podle modelu Magginiho. Jedny jeho housle z roku 1738 se nacházejí ve sbírkách Pařížské konzervatoře. Mají krásně řezanou hlavičku, ale effy jsou řezány školácky. Jsou žlutě lakovány, lak slabě nanášen. Tónově je tento nástroj slabý. Vuillaumů bylo celkem asi 20.

 

Nejlepší z nich byl Jean Baptista Vuillaume, s nímž se seznámíme ve zvláštní kapitole.

 

V krátké době zaznamenal Mirecourt obrovský rozmach a výroba nástrojů zde trvá dodnes. Brzy se naučily celé rodiny v Mirecourtu vyrábět různé díly houslí a tak se rozeběhla dělba práce. Ti kteří vynikli, odešli do Paříže a stali se z nich znamenití houslaři, jiní se věnovali obchodu a někteří opravám starých nástrojů. Tito všichni přijímali do učení a za pomocníky jen mladé lidi z Mirecourtu, kteří se po určité době vraceli zase domů a tím Mirecourt získával zdatné pracovníky.

 

Antoine Vidal, znalec v dějinách houslařství, napočítal 50 znamenitých houslařů z Mirecourtu. Podle houslaře Jacguota, který se zabýval historií Mirecourtu, jich tam bylo kolem tisíce.

 

V soutěžení Mirecourtu s Mittenwaldem se Mirecourt v druhé polovině 18. století poškodil tím, že začal používat lihový lak. Brzy však od tohoto laku upustily a začali používat nový lak, který byl jejich tajemstvím a připomínal neapolitánský lak, jaký používali Gagliánové.

 

V Mirecourtu se vyráběly housle rozličných cen a i ty nejlevnější byly zvukově dobré. Díky dobrému modelu a pěknému laku ovládli na začátku 19. století světové trhy. Hlavně ovládli trhy v Anglosaském světě a jižní Americe. Užívali hezké dřevo a mořením ještě zvýraznili kresbu let. Užívali lak vysokého lesku. Nebyly to samozřejměžádné mistrovské nástroje, ale protože byly i tónově dobré, dobře se prodávaly.

 

V Mirecourtu se začaly také vyrábět lisované housle, čímž bylo odbouráno dlabání desek a klenutí se lisovalo do formy za horka. Ušetřilo se na materiálu, ale tento způsob se neosvědčil. Také vykládání a luby, krk i hlavička byly dělány na strojích. Tak byly housle vyráběny na běžícím pásu. Kupujícím se pochopitelně nic neřeklo, takže označení “violon moulé” znali jen odborníci. Byly to zcela bezcenné výrobky. Protože již velmi dlouho Mirecourt nepoužívá ve svých cenících označení “violon moulé”, má se za to, že od této výroby upustili a vrátili se k poctivé ruční práci.

 

Mezi Pařížskými a Mirecourtskými houslaři panovala vždy shoda. Nenávist a závist byly pojmy neznámé členům Pařížského houslařského cechu. Už proto, že všichni pocházeli z Mirecourtu a většinou byli nějakým způsobem spřízněni. Seznam členů cechu nese celou řadu významných jmen, jako: Trevillot, Lupot, Medard, Chappuys, Jacguot, Gand, Chanot, Bernandel, Clement, Pigue, Sinoutre a Rambaux, což jsou jen jména těch nejlepších. Mnozí z nich založili rodiny a měli hodně dětí. Bylo nepsaným zákonem, že synové šli ve šlépějích svého otce. Tak například bylo 14 houslařů jména Trevillot a Vuillaumů bylo 20.

 

Nicolas Lupot

 

Proti jednomu Mirecourtskému houslaři vznesla Paříž hrozné obvinění. Byl to Sebastian Medard, který přišel do Paříže se svou dcerou a jejím ženichem. Zlí sousedé ho obvinili, že ve své dílně dělá falešné peníze. Nalezli u něj kotlík s roztaveným kovem, z nějž si chtěl odlévat nějaké nářadí. To byl dostatečný důvod, aby byl odsouzen k smrti. Tak nelidsky ho mučili, aby z něj dostali přiznání, že ve vězení zemřel. Tento justiční omyl byl tím horší, že se jednalo o Medarda, který přivedl Francouzské houslařství na výši.

 

Je třeba zmínit se také o Augustýnu Chappuys. Jeho housle nádherně zní, ale jeho lak je nehezký, špinavě žlutý. Přesto na jeho nástroj hrál s oblibou znamenitý houslista a dirigent Habeneck. Ten je později daroval Pařížské konzervatoři. Augustýn Chappuys se později vrátil do Mirecourtu, kde vyučil velký početžáků.

 

Lepší než Chappuys byl jeho rodák Luis Pigue, který byl v první polovině 18. století uznáván jako nejlepší houslař. Technické provedení a švih jeho prací mu přinášely už za jeho života to největší ocenění. Říkalo se něm, že je dědicem Cremony.

 

Vedle Pigue se v Paříži usadil také Franz Fent, původem z Tirol. Před tím pracoval v Cremoně a stavěl znamenité housle, jen dřevo užíval méně kvalitní. Spolu s ním přišel do Paříže Ital Panormo.

 

Přístup Francouzských houslařů k těmto cizincům nebyl zrovna přátelský a proto Panormo odešel do Londýna, kde si již dříve otevřel filiálku. Tím udělal velké štěstí. Jeho krásné nástroje se v Londýně dobře prodávaly, zvláště proto, že byly podobné houslím Andrea Guarneriho, za něž je také mnozí obchodníci prodávali, ač on sám se tomu bránil. Měl několik synů, z nichž vesměs vychoval výborné houslaře.

 

Koncem 18. století dostal Louis Pigue v osobě Nicolase Lupota rivala, jenž jej svým uměním překonal a získal pověst nejlepšího Francouzského houslaře. Náhoda tomu chtěla, že toto “světlo Francouzského houslařského umění” spatřilo světlo světa v Německu. Jeho otec Francois pocházel z Mirecourtu, matka Marie Touly byla dcera houslaře z Nancy. Francois Lupot byl jako houslař knížete z Würtenbergu povolán do Stuttgartu v roce 1758 a v tom roce se tam narodil Nicolas. Otec zůstal ve službách knížete 12 let. Pak se odstěhoval do Orleansu. Tady prožil Nicolas svá učednická léta. V roce 1794 odešel do Paříže, kde se osamostatnil. Měl štěstí, že jeho rukama prošly ty nejkrásnější Cremonské nástroje. Poznal, že Stradivari převyšuje svým uměním všechny ostatní Italské mistry. Takže začal pracovat podle vzoru Stradivariho. Nekopíroval jej do detailů, ale vložil do své práce hodně osobitého. Například rozšířil spodní část a upravil effy podle svého vkusu. Používal překrásný lak, který se téměř vyrovnal Cremonskému. Mnozí znalci mu vytýkali, že jej nanáší příliš silně, ale Anglický znalec Stradivariho prohlásil jeho lak za nejkrásnější po Cremoně.

 

Lupot stejně jako jeho vzor Stradivari propracovával každou maličkost pečlivě a tím dosáhl velkého mistrovství. Známý virtuóz Gaviniez prosadil, že Pařížská konzervatoř odebírala od Lupota každým rokem několik vynikajících nástrojů a ty darovala svým nejlepším žákům.

 

V Německu hrál na jeho housle Ludwig Spohr, který je získal výměnou za housle Guadagniniho v Paříži. Brzy si je tak oblíbil, že je měl stejně rád jako kdysi Guarnerky, které mu byly ukradeny a na které nemohl zapomenout po celýživot. Nicolas Lupot zemřel r. 1824 v Paříži.

 

Jeho zeť Charles Francois Gand (1787 - 1845) pocházel z Mirecourtu a byl žákem Lupota. Svou prací mu dělal čest. Jeho podnik převzal již v roce 1820.

 

Dalším žákem Lupota byl Sebastian Philippe Bernandel z Mirecourtu. Jeho housle a cella jsou ve Francii velmi ceněna hlavně pro jejich jasný tón.

 

Synové těchto dvou mistrů založili později ještě dnes světoznámou firmu Gand a Bernandel. Potom se věnovali především obchodu starými nástroji. V tomto obchodě byli velkými konkurenty bratrům Hillům v Londýně.

 

Byla již zmínka o tom, že dynastie Vuillaumů měla 20 členů. Nejznamenitější z nich a nejlepší houslař Francie v 19. století byl Jean Baptista Vuillaume.. Narodil se roku 1798 v Mirecourtu a zemřel v roce 1875 v Paříži. Po vyučení u svého otce, jako dvacetiletý odešel do Paříže, kde se setkal s rodákem z Mirecourtu, námořním důstojníkem Francois Chanotem. Tento se zabýval sestrojením nového modelu houslí. Od něj zhotovené tzv. “Chanotovy housle” se nalézají v mnoha muzeích. Jsou dnes ceněny jen jako kuriozita. Model připomíná tvar kytary, bez růžků a na místo effů jen podlouhlé otvory. K upevnění strun sloužil naklížený struník jako u loutny. Šnek je otočen dozadu, což mělo usnadnit navlékání strun do kolíčků. U publika neměly tyto Chanotovy housle úspěch. Byl to vlastně, pokud se tvaru houslí týká, krok zpět. Vuillaume pracoval 3 roky u Chanota a pak založil vlastní dílnu. Jeho současníci jej znali jako správného, jednoduchého člověka, který až do své smrti byl posedlý pilnou prací. Jeho tvrdé mládí plné strádání ho naučilo skromnosti a takový zůstal i když byl už velmi bohatý. Říkalo se, že své povedené kopie velmi často prodal jako originály, čímž vlastně zákazníky podváděl. Antoine Vidal došel k tomuto závěru: není nejmenšího důkazu, že by Vuillaume takovéto podvody prováděl. Je pravda, že Vuillaume, když viděl jaká obrovská je poptávka po starých mistrovských houslích, pustil se do zhotovování kopií, což se mu znamenitě dařilo a dosáhl v tom obrovského mistrovství. Samozřejmě, že nemohl zabránit tomu, aby majitelé těchto nástrojů v budoucnu je nevydávali za originály. Jeho kopie byly od originálů na první pohled k nerozeznání. I vignety byly napodobeny. Tónově tyto nástroje byly výtečné. Přesto Vuillaume tyto nástroje prodával za směšnou cenu 300 Franků za housle a 500 Franků za cello. To vyvrací nařknutí, protože Cremonské housle už tehdy stály 5.000 - 10.000 Franků.

 

Housle Vuillaume

 

Vuillaume při své píli zhotovil asi 3.000 nástrojů a mnoho z nich dnes je považováno za Cremonské nástroje. Zajímavá je v této souvislosti jeho vskutku úžasná rychlost, s níž Vuillaume pracoval.

 

Když mu jednou přinesl Paganini do opravy své Guarnerky, v krátkém čase mu Vuillaume předložil místo jedněch dvoje, které byly na první pohled k nerozeznání. Byly to Guarnerky a jejich kopie. Paganini sám nejprve sáhl po kopii. Paganini byl tak uchvácen, že Vuillaumovi nabídl za tuto kopii velkou částku. Vuillaume mu však tuto kopii daroval. Paganini si tohoto nástroje velmi cenil a později jej daroval svému nejmilejšímu žáku Sivorimu.

 

Vuillaume hodně spolupracoval se Savartem, který se zabýval matematickým výzkumem rezonance Stradivariho houslí. Při tom mu hodně pomohl Vuillaume, o němž se Savari vyjádřil, že zná Stradivariho housle líp než sám Stradivari. Vuillaume se také intenzívně zabýval zhotovováním laků. Podařilo se mu zhotovit lak, který měl nádherný lesk, zářivou barvu a překvapující průhlednost. Bohužel střežil tento recept až do své smrti, takže s ním byl pohřben.

 

Vuillaume byl také náročný při výběru materiálu na své nástroje. Z tohoto důvodu podnikal dlouhé cesty, při nichž hledal vhodný materiál i na tanečních parketech, skupoval desky ze dveří a ze starého nábytku, obložení zdí a podobně. Za takové dříví, které se mu líbilo byl ochoten zaplatit každou cenu. Nakonec přišel k přesvědčení, žečerstvé dřevo nařezané na 4 cm přířezy, které se nechá nejméně 10 let vyschnout, odpovídá všem požadavkům.

 

Kromě jiného se Vuillaume také zabýval vývojem violy. Postavil violu velkého formátu, kterou pojmenoval “Contraalto”. Protože se na ni obtížně hrálo, neuplatnila se. Naproti tomu se velmi zasloužil o zlepšování smyčce. Smyčec prodělal spoustu změn než dospěl k dnešní podobě. Původně smyčec sestával z prohnutého prutu se zářezy na koncích, v nichž byly uchyceny žíně. Teprve v 15. století vznikl smyčec, který již byl opatřen hlavičkou a žabkou, i když zatím velmi primitivní. Trvalo to dalších 20 let než bylo uchycení žabky drátem, nahrazeno šroubkem a matičkou, tak že se napětí žíní dalo měnit. Stále však se užívaly smyčce s prohnutím jako luk, i když ne tak nápadné. Protože tenkrát ještě technika smyčce nebyla na té výši jako dnes, tento smyčec plně vyhovoval.

 

První podněty ku zlepšení stávajícího smyčce dal Tartini, který začal prosazovat novou techniku smyků. Začalo se užívat lehčí dřevo, průhyb prutu se změnil směrem k žíním a žíně byly u žabky více, u hlavičky méně vzdálené od prutu. První smyčce Viotiho z roku 1790 měly ještě prut rovný a žíně rovnoběžné s prutem. Největší pokrok ve výrobě smyčců dosáhli Tourtové v Paříži. Otec Francoise Tourta dělal smyčce pro Viotiho a jeho pokračovatelem se stal jeho syn Francois Tourte (1747 - 1835), který vyvinul smyčec v dnešní podobě. Můžeme jej plným právem nazvat “Stradivari smyčců”. Byl údajně vyučen hodinářem. Při tomto povolání získal cit v prstech a smysl pro přesnost, což plně využil při práci na smyčcích. První smyčce zhotovil z částí sudů, jelikož neměl peníze na specielní dřevo. Postupně vyzkoušel různé druhy dřeva, až se nakonec přesvědčil, že nejlepší je fernambuk. V roce 1775 vypukla válka mezi Anglií a Severní Amerikou, což ztížilo dovoz barevných dřev, která ve velkém množství dovážely Francouzské barvírny. Během této války stál 1 Pfund fernambuku asi 7 Franků a přitom musel Tourte prohlédnout až 50 metráků, než našel poleno, které mělo rovná léta a bylo bez suků. Tato skutečnost také vysvětluje, proč Tourtežádal již tenkrát za smyčec až 12 Louisdorů.

 

Tourte také určil délku smyčců, která platí dodnes. Porovnal názory Viotiho a Rudolfa Kreutzera a stanovil délku houslového smyčce na 74 - 75 cm. Délku cellového smyčce na 73 - 74 cm. Určil také přesně výšku hlavičky a žabky, čímž dosáhl správné vzdálenosti žíní od prutu, takže při hraní se prut nemohl dotýkat strun. Nejdůležitější však bylo určení těžiště smyčce, které posunul blíže k žabce. I když byla váha žabky ovlivněna kovovými částmi, určil, že těžiště musí být při délce žíní 65 cm přesně 19 cm od žabky. Pruty řezal Tourte z polena přesně po letech. Prohnutí prutu prováděl nahřátím. Prut měl v dolní části 11 cm stejnou sílu - 8,6 mm. Od tohoto místa stejnoměrně prut zeslaboval až na sílu 5,3 mm u hlavičky.

 

Jeho ruce i oči měly takovou jistotu, že pracoval s neuvěřitelnou přesností. Říká se, že Tourte neměl žádné školy a že dokonce neuměl číst ani psát. O to více udivuje s jakou přesností dovedl určit síly prutu. On také určil počet 150 - 250 žíní, podle síly, což odpovídá váze, která se uzákonila v celém světě. Také dnešní zasazení žíní do žabky s použitím kroužku a perleťové zásuvky je vynález Tourta. Jeho smyčce získaly brzy takovou pověst, že brzy i při své píli nestačil uspokojit všechny zájemce. Proto se tehdy J. B. Vuillaume rozhodl zavést výrobu smyčců podle přesně určených pravidel. Vymyslel způsob, podle něhož mohl kterýkoliv smyčcař vypracovat prut s vlasovou přesností.

 

Také Francois Lupot, bratr Nicolase, zhotovoval znamenité smyčce. Vuillaume vyučil v tomto oboru mnohožáků, mezi jinými také Voirina, který pocházel z Mirecourtu. Německý houslař Christov Nürnberger pracoval 5 let u Vuilaumma. Jeho zásluhou se zavedla výroba smyčců také v Markneukirchenu, kde výroba mistrovských smyčců dosáhla vysoké úrovně.

 

Vuillaume zkoušel nahradit drahý fernambuk kovem. Tyto smyčce používali někteří velcí houslisté jako Baillot a Alard při svých koncertech, a to s velkým úspěchem. Nevýhodou těchto smyčců bylo, že těžiště se u nich posunulo do středu, což pochopitelně dělalo houslistům potíže. Proto se kovové smyčce Vuilaumma přestaly vyrábět.

 

Každopádně byl Vuillaume všestranným umělcem, který své vlasti dělal čest. V pozdějších letech se z něj stal úspěšný obchodník starými nástroji. Popud k tomu dalo setkání se sběratelem a obchodníkem Tarisiem. Tato příhoda si zaslouží zvláštní kapitolu.