Není známo, zda Stainer vychoval nějakého žáka, jenž by v jeho umění pokračoval.

Měl dva bratry, Markuse a Pavla. Markus byl houslař, zatímco Pavel byl stolař a pracoval v Absamu. Je známo několik výborných houslí od Markuse, ale daleko krásnější jsou jeho gamby, na nichž je vskutku mistrovská práce. Je prokázáno, že Markus pracoval nějakýčas s Jakobem a později napodoboval jeho model, protože po Stainerových houslích byla velká poptávka.

V Bozen žil v době Stainera stejně starý Mathias Alban (1621 – 1712). Stejné stáří vylučuje, že by mohl být žákem Stainera. Je známo, že se jako přátelé navštěvovali, přičemž se Alban mnohému od Stainera přiučil. Ve své práci využíval Alban předností Stainerova modelu, stejně jako předností N. Amatiho.

Stavěl podle modelu Stainera, který trochu prodloužil. Byl velmi pilný až do vysokého stáří. Snažil se model zlepšit a používal nádherný materiál, stejně jako překrásný jantarový lak. To vysvětluje, proč se za jeho nástroje už za jeho života platily vysoké ceny.

Dožil se 91 let a své stáří prožíval v blahobytu. Mezi jeho početné žáky patří především Joanes Jais, s nímž se ještě setkáme v souvislosti s Bavorským houslařským rájem.

Ještě lepší než Alban byl Mittenwaldský Mathias Klotz (1656 - 1743), který byl vlastně zakladatelem Mittenwaldského průmyslu.

Horami chráněné městečko Mittenwald na staré obchodní cestě z Augsburgu do Itálie, může děkovat rozkvětu obchodu v Benátkách. Benátští kupci v Mittenwaldu zřídili tržiště, kde pořádali pravidelné trhy. To všechno zaniklo v 30 leté válce. Trhy byly přemístěny do Bozenu a obyvatelé Mittenwaldu se vrátili zpět k zemědělství. Mnozí odešli do světa jako podomní obchodníci. Teprve přičiněním Mathiase Klotze nastal v Mittenwaldu nový rozkvět.

Tento vynikající německý houslař se jako mladík naučil základům houslařství pravděpodobně ve Füssenu nebo ve Vilsu, kde byla kolébka dobrých houslařů. Protože měl neobyčejné nadání, vzali ho italští kupci sebou do Padovy, kde ho přijal do učení na 6 let Giovanni Reichel.

Klotz zůstal v Itálii 20 let a pak teprve se vrátil do Mittenwaldu. Jeho dlouhý pobyt v cizině prospěl jeho obchodní zdatnosti a prozíravosti. Viděl, že Mittenwald má výhodnou polohu a že většina lidí se zabývář ezbářstvím, nebo obchodem. Přitom poptávka po houslích ve světě vzrůstala. Tak přišel na myšlenku vyrábět housle ve velkém.

Mathias Klotz přestože se vyučil v Itálii, nikdy nenapodoboval italské mistry, ale pracoval vždy podle Stainera. Vedla ho k tomu skutečnost, že cizí kupci se stále sháněli po houslích Stainera. Klotz jako dobrý obchodník se jim snažil vyhovět. Měl možnost z jižních Tirol získat krásný javor a pohoří přímo nad Mittenwaldem jej zásobovalo nádherným rezonančním smrkem. Mathias Klotz měl mnoho žáků, kteří pilně pracovali a tak bylo postaveno velké množství Stainerek, do nichž dávali i falešné Stainerovy vignety. Mathias Klotz sám stavěl mistrovské nástroje, které dodával do Anglie za vysoké ceny. Jeho nástroje byly ceněny již za jeho života, protože byly tónově znamenité. Jen lak byl poněkud slabě nanesen, tmavě hnědý se žlutým leskem. Později dostával velmi vysoké nabídky od anglických sběratelů za zvláště pečlivé práce. Dirigent královské kapely v Londýně hrál při svých koncertech na housle M. Klotze. Byl to známý James Hay. Tyto housle zněly kouzelně. Lord Wickham mu nabídl za tento nástroj 300 Pfundů v hotovosti a životní rentu 100 Pfundů ročně.

Mathias měl synovce Aegidiuse Klotze, který byl rovněž znamenitým houslařem. Používal jantarový lak a tónově byly jeho nástroje vynikající.

Také Josef, Karl a Georg Klotz se stali znamenitými mistry. Dobré výdělky Mittenwaldských houslařů ovlivnily hodně šikovných místních řezbářů, že se začali věnoval stavbě houslí.

Mathias Klotz založil obchodní společnost, kterou řídil jeho přítel Baader. Tato společnost měla za úkol vést obchod s houslemi na zdravých obchodních základech.

Vedle dynastie Klotzů je nutno se zmínit o Mittenwaldských houslařích Hornsteiner, Krinner, Neuner a Jais.

V té době nebylo snad v Mittenwaldu domu, v němž by se zvláště v zimě nevyráběly nějaké části houslí.

Houslaři se běhemčasu organizovali v cechu a v roce 1730 převzali Baaderovu obchodní společnost bratři Johann a Mathias Neunerové. Dávali domáckým dělníkům materiál a zajišťovali ve svých dílnách lakování a dokončování nástrojů.

V Saském Vogtlandu vznikla také podobná masová výroba a snad dříve než v Mittenwaldu. Zakladateli byli houslaři ze Schönbachu a Graslitz, kteří během 30 leté války museli opustit Čechy a usadili se v Klingenthalu a Markneukirchenu. I tady se brzy ustavily cechy, které houslaře tak výborně organizovaly, že ještě dnes tato dvě města jsou známa průmyslem vyrábějícím hudební nástroje. Mnoho dobrých mistrů jako Reichel, Pfretzschner a Schönfelder se zasloužily o to, že vedle tuctového zboží se stavěly také mistrovské nástroje. Zvláště ve výrobě smyčců se docílilo vysoké úrovně. Hodně obchodníků z Markneukirchenu odešlo do Ameriky a tím zajistili nová odbytiště pro domácí průmysl. Tím přišlo v obou městech, Klingenthalu i Markneukirchenu, k obrovskému rozkvětu. Je pochopitelné, že houslaři, kteří stavěli jen mistrovské nástroje, toto zavádění sériové výroby odsuzovali. Nicméně ve světě rostla poptávka po houslích a ne každý si mohl koupit drahé mistrovské housle. Většinou se žádaly housle levné a přitom dobře znějící.

Při organizaci této velkovýroby vznikla i praktická zařízení, která sloužila i samostatně pracujícím houslařům. Tak například odpadla těmto houslařům starost s vyhledáváním vhodného materiálu po lesích, protože tento materiál si mohli nakoupit už připravený v obchodech s rezonančním dřevem, které se zřizovaly současně s výrobou. To se týkalo také součástek, jako kolíčků, struníků, hmatníků a podobně. Průmyslová výroba se tak rozrostla, že z Markneukirchenu se exportovalo do Ameriky za 5 - 6 miliónů Marek ročně. Tím byla zajištěna obživa pro spoustu rodin. Vyráběly se i smyčce a struny.

Musíme si přiznat, že tato dělba práce přinesla i negativní vlivy a to i na individuální stavbu houslí. Houslaři si nyní mohli nakoupit materiál již připravený, opracovaný a často nakupují i polotovary jako opracované klenutí, hotové krky a někdy i hotové korpusy. Pro houslaře to bylo výhodné, protože ceny nebyly příliš rozdílné mezi hrubým materiálem a polotovarem. Tato cena byla ovlivněna tím, že obchodníci raději prodávali materiál s prací než hrubý materiál.

Porovnáme-li práci starých mistrů, kdy si museli veškerý materiál obstarat sami a také si ho připravit, během těchto hrubých prací se dokonale seznámili s materiálem, takže než se dostali k vypracování síly desek, znali dokonale vlastnosti toho kterého materiálu. Potom také důležitou roli hrála skutečnost, že tito staří mistři získali celé kmeny, takže měli sourodý materiál, z nějž postavili celou řadu nástrojů. Při nákupu, i když jen přířezů, nikdy neví houslař z které oblasti dřevo pochází a nakoupit materiál na více nástrojů z jednoho kmene se hned tak nepovede. Je to zajisté jeden z důvodů, proč měli staří mistři takové výsledky.

Je nutno zmínit se také o houslařích, kteří pracovali v době Stainera ve Vídni, Praze, Norimberku a některých jiných městech.

Nejznámější středisko hudebního života byla tehdy beze sporu Vídeň. Habsburkové byli známí, že přáli hudbě. Také jejich dvorní kapela neměla v Evropě konkurenci. Maxmilián I. se nejprve oženil s Holandskou princeznou a když zemřela, vzal si Italku. Proto také ve dvorní kapele se nejprve objevili hudebníci z Holandska a poté z Itálie. Vídeňský dvůr se stal vzorem pro šlechtu. Tato se chtěla vyrovnat panovnickému dvoru a tak snahou každé šlechtické rodiny bylo mít svou kapelu. Proto často požadovali i po svých lokajích, aby hráli na nějaký nástroj. Nebylo proto divu, že se ve Vídni v té době usadil velký počet houslařů. Většinou přicházeli z Füssenu z Bavorska. Byli to například Hans Kogel, Hollmayer, Georg Epp, kteří jako první ve Vídni působili, ale nijak se neproslavili.

Teprve Daniel Achatius Stadlmann, jenž také přišel z Füssenu a v roce 1680 získal ve Vídni občanské právo.

Za svůj vzor si zvolil Stainera, kterého dokonale napodoboval. Používal krásný zlatožlutý lak. Ještě znamenitější byl jeho syn Johann Josef Stadlmann. Pracoval velmi pečlivě, bohužel užíval velmi tmavý až černý lak. Ale teprve syn Johanna Josefa - Michael Ignác Stadlmann dosáhl vrcholu a získal pověst nejznamenitějšího Vídeňského houslaře. Kopíroval středně velký model Stradivariho a jeho housle zněly tak nádherně, že po jeho smrti jej hodně houslařů napodobovalo. Opatřovali tyto kopie vignetou Michaela Ignáce Stadlmanna a jako Stadlmanna je také prodávali. Stadlmann zemřel v úplné chudobě.

Má se za to, že i Johann Georg Thir (1731 - 1781) přišel z Füssenu. Pracoval velmi pečlivě. Kromě tmavého laku, který byl tehdy ve Vídni v módě, lakoval některé nástroje zlatohnědým lakem a tyto nástroje jsou dnes velmi ceněny.

Jeho mladší bratr Mathias Thir se osamostatnil v roce 1770. Užíval žlutočervený lak a prodával své nástroje za jednotnou cenu 4 zlaté za kus. Neméně šikovný byl i jeho syn Anton Thir.

Stále větší poptávka po houslích přiměla další houslaře k přesídlení do Vídně. Mnozí přišli z Prahy a Vilsu, který leží poblíž Füssenu.

Vils je také rodiště znamenitého houslaře Franze Geissenhofa, kterému se říkalo Vídeňský Stradivari, což bylo trochu přehnané. Jeho housle byly dobře placené pro pečlivé provedení, ale tónově byly slabší. Franz Geissenhof byl žákem Johanna Georga Thira. On také později převzal jeho dílnu a brzy získal takovou pověst, že stál v čele Vídeňských houslařů.

Pod Rakouskou monarchii patřilo tehdy 11 národů. Nebylo proto divu, že mezi houslaři, kteří přišli do Vídně se objevily i rozličné národnosti.

Jedním z nich byl Polák Nikolaus Sawicki. Tento nejprve studoval filosofii, ale brzy pověsil vědu na hřebík a věnoval se stavbě houslí. Bylo mu 18 let a brzy dosáhl takové úrovně,že se stal nástupcem Geissenhofa. Především byl Sawicki znamenitým imitátorem starých mistrovských nástrojů. Když poprvé přišel Paganini do Vídně, předložil mu Sawicki kopii Guarneriho, kterou Paganini velmi obdivoval.

Po smrti Sawickiho se dalo hodně Vídeňských houslařů na imitování hlavně Stainera a Amatiho. Mezi Vídeňskými houslaři bylo také hodně velmi šikovných opravářů. Jeden z nejlepších byl Anton Fischer.

Jeho zeť Gabriel Lemböck v druhé polovici 19. století patřil ve Vídni k nejlepším houslařům. Dalším z této doby o němž je nutno se zmínit, byl Karl Hermann Voigt, který si získal pověst znalce starých nástrojů.

Dále to byl Martin Stoss, který rovněž pocházel z Füssenu. Tento pracoval podle velkého modelu Stradivariho a kromě dobrých houslí stavěl také znamenitá violoncella.

Nádherná cella, gamby, ale i housle stavěl také Richard Kaltenbrunner. Tento měl také pověst znamenitého opraváře.

Také ve staré stověžaté Praze kvetlo umění a už ve středověku zde byl bohatý hudební život.

V Praze již za vlády Karla IV. působila dvorní kapela složená vesměs z Holandských hudebníků. Také Česká vysoká šlechta přála umění. Ve městě žilo hodně loutnistů, kteří si vesměs stavěli nástroje sami.

Když nastala epocha houslí, přišlo do Prahy několik houslařů hlavně z Füssenu. Odtud přišel například Johann B. Stoss, zatímco Udalricus Eberle pocházel z Vilsu. Další byl Thomas Edlinger z Augsburgu.

Všichni tři byli výborní houslaři od nichž se zachovaly nádherné nástroje. Edlinger pracoval podle Amatiho modelu, který si částečně upravil. Model je užší, rožky nápadně vyčnívají. Effy jsou krátké a hodně posazené k okraji a šnek má velmi ostré hrany.

Naproti tomu Udalricus Eberle (1699 - 1768) se držel modelu Stainer, kterého dokonale napodobil. Používal poměrně silně nanesený olejový lak. Na žlutý základ nanášel hnědou vrstvu. Je známo od něj také několik viol s krásně řezanou hlavičkou anděla.

Podle Stainera pracoval také další významný Pražský houslař Johann Georg Helmer. Používal červenohnědý lak. Jeho syn Karel Josef Helmer stavěl nástroje malého formátu, které i když byly poměrně vysoko klenuté, znějí silně a jasně.

Významné místo mezi Pražskými houslaři zaujímá rod Homolků. Zakladatelem rodu byl Emanuel Adam Homolka (1796 - 1849). Byl žákem vynikajícího Pražského houslaře Kašpara Strnada (1752 - 1823). Kašpar Strnad byl první Pražský houslař, který stavěl nízko klenuté nástroje podle italských vzorů.

Emanuel Adam Homolka vyučil své dva bratry Václava a Ferdinanda Josefa. Václav Homolka působil ve Velvarech a ve Slaném, Ferdinand Josef Homolka (1810 - 1862) pracoval do roku 1837 ve Slaném, potom v Novém Bydžově a od roku 1842 v Kutné Hoře. Vyučil svého syna Ferdinanda Josefa, který však v 21 letech zemřel.

Emanuel Adam Homolka vyučil také své dva syny Vincence Emanuela Homolku (1826 - 1861). Tento pracoval v Praze, Budapešti, ve Vídni a ve Velvarech a Ferdinanda Augusta Vincence Homolku (1828 - 1890), kterému říkali Pražský Stradivari.

Dalším členem tohoto rodu je Jan Štěpán Homolka, bratr zakladatele rodu. Vyučil se u Jana B. Stosse v Praze.

Významným členem tohoto rodu je syn a žák Ferdinanda Augusta Vincence Homolky - Eduard Emanuel Homolka (1860 - 1934), jenž převzal dílnu po svém otci v Praze. Tento vyučil svého syna Eduarda Ferdinanda (1886 - 1915), který padl v 1. světové válce. K nejvýznamnějším Pražským houslařům patřil také Johann Kulík (1800 - 1872). Pracoval velmi pečlivě podle Italských vzorů. Lak používal světle žlutý. Jeho nástroje jsou velmi ceněny.

Antonín Sitt byl velmi ceněn jako opravář.

Je nutno se také zmínit o Tomáši Ondřejovi Hulínském (1731 - 1788), dále Janu Michaelovi Willerovi (1753 - 1836) a Janu Fr. Willerovi (1781 - 1865). Stejně jako ve Vídni a Prazežili tehdy i v jiných městech znamenití houslaři.

Tak například v Norimberku Leopold Widhalm a Joachim Tielke, v Berlíně Josef Hornsteiner (1888 - 1909) a Karl Grimm (1794 - 1855), v Augsburgu Hans Georg Edlinger (1666 - 1696), Thomas Edlinger (1656 - 1690) a Phil. Jakub Fichtl (1670 - 1710). V Breskau Sebastian Rauch (1730 - 1779) a Thomas Rauch (1702 - 1746). V Brně Johann Hentschel (1737 - 1782) a Wutzelhoferové - Sebastian (1754 - 1807) a Bernard (1789 - 1861). Tento pracoval podle Stradivariho.

V Budapešti byl nejznámější Johann Baptista Schweitzer (1790 - 1865). V Hanoweru August Riechers (1836 - 1872), v Krakově Marcin Groblic (1601 - 1609).

V těchto městech a v řadě dalších měst pracovala celá řada dobrých houslařů, které však není možno všechny jmenovat.