HOUSLE.cz | VIOLIN.cz | GEIGE.cz – web pro smyčcové hudební nástroje

Cremonští mistři po Stradivarim

Napsal Vilém Kužel

Vznik houslí: Cremonští mistři po Stradivarim

 

Sláva Cremonského houslařského umění trvala půldruhého století. Podle biologického zákona musel i tento zázračný strom, který tak rychle vyrostl do výšky a rozrostl se do takové nádhery, přece jen zaniknout. Byla to však veliká záře vycházející z Cremony, jejíž paprsky ozářily celou Itálii.

V Neapoli, Římě a Benátkách vznikly nové houslařské školy, bohužel už žádný génius. Dědicové cremonské slávy byli znamenití umělci a byl jich velký počet, kteří mezi sebou soutěžili a mnozí z nich patří ke klasikům houslařského umění. Každopádně jejich nástrojům chybí dokonalost, kterou se vyznačují velcí cremonští mistři. Tyto nedostatky jsou však tak nepatrné,že je pozná jen opravdový znalec. Hudebníkům milovníkům - laikům zní Montagnana nebo Guadagnini stejně úžasně jako ten nejkrásnější Stradivari.

 

Ústup Cremony ze slávy nebyl dán odchodem trojice hvězd Amati, Stradivari a Guarneri. Po nich působili v Cremoně znamenití houslaři. Na první místo patří rozhodně Carlo Bergonzi (1686 - 1747). V jeho práci je znát, že je žákem Stradivariho, ale vážil si i Guarneriho, jehož model často napodoboval. Lak Bergonziho prodělal během let mnoho změn. Z počátku užíval silně nanesený lak, který se rozléval a tím vynikla krása žíhání. Vesměs jeho nástroje jsou pracovány z nádherného dřeva a všechny se vyznačují překrásným silným tónem. Nejkrásnější housle Bergonziho vlastnil Tarisio. Tento nástroj je srovnatelný se Stradivarim. Bergonzi postavil také hodně cell velkého formátu a také kontrabass. Tyto nástroje jsou lakovány většinou tmavěčerveně. Jeho synové Francesko, Gosimo, Michalangello a Nicolo nedosáhli mistrovství svého otce.

 

Vedle Carla Bergonziho je nutno se zmínit o jeho příteli Lorenzo Guadagninim (1695 - 1760), který zůstal věrný modelu Stradivari, jen effy pozměnil.

 

Znamenitější byl Domenico Montagnana (1690 - 1750), který však pracoval v Cremoně jen krátkou dobu. Pak odešel do Benátek. Pozoruhodná jsou jeho violoncella, která jsou znamenitá v tónu a opatřena úžasnýmčervenohnědým lakem. Houslí od něj je známo jen velmi málo.

 

Lorenzo Storioni (1751 - 1801) ukončuje epochu Cremony. Jeho housle zní velmi dobře a je známo, že Vieuxtemps dlouhá léta s oblibou hrál na jeho housle. Používal nádherné dřevo a pracoval podle modelu Guarneriho, jen effy má osobité. Na lakování je patrné, že neznal tajemství cremonského laku a proto používal lihový lak Neapolskéškoly.

 

Již během cremonské slávy pracovali v Miláně výborní houslaři. Bohužel i tady s rokem 1780 umění houslařské zaniká. Poslední dobrý houslař v Miláně byl Carlo Ferd. Landolfi (1734 - 1787). Model velmi často měnil. Napodoboval všechny cremonské mistry a postavil velmi mnoho opusů. Používal krásný červený průsvitný lak. Jeho nástroje jsou zvláště v Anglii velmi ceněny.

 

V Benátkách byl vždy velmi bohatý hudební život. Bylo to město zpěváků a rozkvétala zde orchestrální hudba. Byla zde také první opera. Velké pozornosti se těšily koncerty v kostelech a klášterech. V Benátkách žil také Giovanni Gabrieli, zvaný “otec orchestru” a přicházeli sem ti nejlepší zpěváci a zpěvačky a nejlepší instrumentalisté. V Benátkách se zhotovovaly znamenité dechové nástroje, loutny a kytary. Není divu, že zde takřka přes noc rozkvetlo také houslařské umění. Domenico Montagnana, který přišel do Benátek z Cremony, získal tady v krátké době velký věhlas. Ještě větší mistr se nám dnes jeví v Udine narozený Santo Serafino (1678 - 1730), který se vyučil v Tirolích. Pak ale pracoval podle Nicolo Amatiho. Pracoval také nějaký čas v Cremoně a v roce 1710 se usadil v Benátkách. Jeho nástroje jsou pracovány s velkou pečlivostí. Používal nádherný materiál, javor převážně drobně žíhaný a překrásný žlutočervený lak. Jeho nástroje měly překrásný, jasný a ušlechtilý tón.

 

Vedle těchto italských mistrů je nutno také jmenovat Salzburského Davida Techlera, který dlouhá léta pracoval v Benátkách. Nebyl však v Benátkách oblíben, protože pracoval stále podle Stainera. V roce 1705 odešel doŘíma. Tady opustil Stainerův model a vytvořil vlastní model ovlivněný Cremonou. Hodně jeho nástrojů jsou nádherné práce z nejlepšího dřeva. Model i hlavička jsou osobité. Tónově jsou mnohé jeho nástroje vynikající.

 

V Římě žil také jeho krajan Michael Platner, který stavěl nástroje podle Stainera. Zemřel v roce 1735 a tím zanikla Římskáškola.

 

V Římě se potom vyráběly jen struny, které dlouho patřily k nejlepším na světě.

 

Další významná houslařská škola byla Neapolská, kterou založil Alessandro Gagliano. Tento původně studoval hudbu, ale zajímal se také o houslařství. V jeho životě rozhodla nepříjemná příhoda o jeho osudu. V souboji zabil svého soupeře a musel z Neapole utéci. Dostal se pěšky až do Cremony, kde jej přijal do učení Ant. Stradivari. Říká se, že u Stradivariho pracoval 30 let, což neodpovídá pravdě. Poslední šetření prokázalo, že po pěti letech se vrátil do Neapole, kde založil početnou rodinu. Měl hodně synů a tito šli ve šlépějích svého otce, takže se říkalo, že v Neapoli je Gagliánů jako písku v moři.

 

Nástroje A. Gagliana byly krásně pracovány a nádherně zněly. Od cremonských houslí se Gaglianovy nástroje lišily úžasným tmavě červeným lakem, který byl jeho tajemstvím. Modelem připomínají jeho nástroje Carla Bergonziho. Má se za to,že mnohé nástroje Gaglianiho se dnes vydávají za Bergonziho. Z jeho synů byli houslaři Nicolo a Gennaro. Oba stavěli nástroje podle modelu Stradivariho.

 

V 19. století zanechali Gaglianové houslařství a věnovali se výrobě strun. Konkurovali římským výrobcům strun a získali velké bohatství.

 

Tím je přehled Italských houslařů u konce. Chtěl bych se ještě vrátit do Cremony a blíže osvětlitčinnost hraběte Cozio di Salabue.

 

Je bezpočet příkladů v dějinách, že mnohé velké a vynikající muže nejenže neuznávali jejich současníci, ale i po jejich smrti se mnozí lidé snažili utajit jejich věhlas. Takovým nevděkem se projevila i Cremona. To zjistili Italští historikové Renzo Bocchetta a Federigi Sacchi, kteří v městských archivech našli hodně materiálu, který dosvědčuje toto obvinění. Pozdější otcové města Cremony se stavěli nepřátelsky ke všemu, co připomínalo slavnou dobu cremonského houslařského umění. Jak zjistil Federigo Sacchi, byly přejmenovány tři ulice: Amatiova, Guarneriova a Stradivariho. Tato nenávist trvala až do začátku 20. století. Potom teprve se představitelé města snažili napravit křivdy, jež měli na svědomí jejich předchůdci. V této souvislosti hraje také hrabě Salabue svou roli.

 

Narodil se r. 1775 v Casale a zprvu navštěvoval vojenskou akademii v Turínu, ale už jako mladý důstojník kavalerie musel odejít ze služby, protože mu zemřel otec a on jako jediný dědic se musel ujmout správy velkého rodinného statku. Později se z něho stal vášnivý sběratel mistrovských houslí. V té době nebylo těžké takové nástroje sehnat.

 

Netrvalo dlouho a hrabě měl v jednom sále svého zámečku Casale Montferrat velký počet těch nejkrásnějších nástrojů různých Italských mistrů. Jak uvádí historik Renzo Bocchetta, nabyl hrabě v žádném případě milovník umění. Byl bezohledný obchodník, který předvídal vzestup cen těchto nástrojů a chtěl na nich vydělat.

 

Jako urozený muž nemohl pochopitelně sám obchodovat. Proto využil majitele obchodu se suknem Briata a comp. v Casale, který obchodoval se vším co neslo peníze. Tyto lidi si hrabě zavázal a prostřednictvím nich docílil,že se Batttista Guadagnini dostal do svízelné situace.

 

Guadagnini odešel po vyučení z Cremony do Piacenzy, Milána, Parmy a nakonec se usadil v Turíně, kde se ku konci svého života úplně zruinoval. Hrabě Salabue navštívil zestárlého mistra a hrál roli mecenáše, což jej nic nestálo. Guadagnini mu přenechal velký počet znamenitých nástrojů, na které neměl kupce. Na zaplacení však musel dlouho čekat. Bocchetta zveřejnil dopisy mezi hrabětem a Guadagninim. Mezi nimi je dopis, který psal Guadagnini svému “dobrodinci” hraběti, v němž poníženě prosí o konečné vyrovnání účtu. Z jiného dopisu se dozvíme, že hrabě nakoupil z druhé ruky spoustu starých poškozených nástrojů, které předal Guadagninimu, aby je opravil, ale i v tomto případě zapomněl pan hrabě uhradit nejen opravu, ale i výlohy za upotřebený materiál.

 

Hrabě měl v plánu založit v Turíně houslařskou školu a prostřednictvím svých lidí, kteří prodávali výrobky z této školy, prodat za co nejvyšší cenu jím nashromážděné nástroje.

 

Na tuto myšlenku přišel při vyprávění Guadagniniho o tom, že Amati přenechal všechno nářadí, modely, formy a nákresy Stradivarimu. Tento z piety všechno uchovával a po smrti Stradivariho se toto dědictví zvětšilo ještě o zařízení Stradivariho dílny. Toto vše vlastnil poslední žijící syn Stradivariho Paolo, který měl obchod se suknem. Hrabě Salabue si zamnul ruce. To byl neocenitelný materiál pro jím zamýšlené založení houslařské školy. Tím by bylo možno vybavit houslařské dílny, které by neměly konkurenci a s použitím modelů a nákresů by bylo možno italské houslařství přivést k novému rozkvětu. Tak se stalo, že majitel obchodu se suknem Briatta navštívil svého kolegu Paola Stradivariho v Cremoně, který po smrti svých bratrů Franceska a Omobona všechno zdědil po svém velkém otci. Toto dědictví neobsahovalo jem zařízení Amatiho a Stradivariho dílny, ale také zařízení dílny Carla Bergonziho. Kromě toho se tu nacházelo také tucet houslí, které Antonio rozpracoval a Omobono je dokončil. Paolo byl ihned ochoten vše prostředníku hraběte Salabue prodat.

 

Krátce nato zprostředkovatel sdělil Paolovi Stradivarimu, že koupí vše až do poslední třísky. Tyto dopisy mezi Paolem a obchodníkem se suknem jsou známy. Dopis ze 4.5.1775 říká: Jak jsem Vám již řekl, nemám k prodeji žádných námitek. Mám však jednu podmínku, že ty věci nesmí zůstat v Cremoně. Zůstává tedy vše k Vaší spokojenosti a přenechám Vám to z přátelství za cenu 28 Giliati. Z toho je vidět, že Paolo vůči Cremoně choval hlubokou zášť. Vysvětluje to nenávist s jakou městská rada zavrhovala jakékoliv uctívání památky Antonia Stradivariho.

 

Požadovaná cena byla velmi nízká, protože 1 Giliati byla zlatá mince v hodnotě asi 15 zlatých Franků. Ale hrabě Salabue se uchýlil ke smlouvání a prostřednictvím Briata nabídl Paolovi 5 Giliati. Paolo mu napsal, že obnos je zcela nepatrný, ale ujišťuje ve svém dopise, že je rozhodnut nenechat v žádném případě památku na svého velkého otce v Cremoně, proto se spokojí se 6 Giliati, jelikož 1 Giliati musí zaplatit za balení a clo. Tak byl obchod uzavřen. Zprostředkovatel pak zaplatil velkodušně 7 Giliati. Paolo jim však musel přidat ještě dva houslové smyčce.

 

Několik měsíců nato se toto vše nacházelo na zámku Montferat. Plán založení velké houslařskéškoly se neuskutečnil, pravděpodobně chyběl učitel. Přesto se hrabě Salabue zaměřil na to, aby prostřednictvím obchodníka se suknem získal co nejvíce nástrojů, které by potom s velkým ziskem prodal především do Francie.

 

Dvacet let na to byla země obsazena Francouzi. Hrabě Salabue se obával o svoji sbírku a nechal ji odvézt do Milána, kde ji ukryl u svého přítele bankéře Carli v ocelových schránkách.

 

V roce 1801 nabídl celou sbírku francouzskému houslaři Pigue, ale tomu se zdála cena příliš vysoká a odmítl ji koupit. Potom během nějaké doby ty nejcennější nástroje ze sbírky zmizely, takže když roku 1840 hrabě Salabue zemřel, obsahovala sbírka kromě několika dobrých houslí jen housle které získal od Paola Stradivariho. Dědici hraběte sbírku dobře střežili. V roce 1881 byla sbírka vystavena na výstavě v Miláně, kde o ni projevil zájem Giuseppe Fiorini z Bologne, který také plánoval založení houslařské školy. Podařilo se mu ji koupit až v roce 1920 z dědictví posledního majitele markýze della Valle za 100 000 lir. Fiorini se tímto nákupem zcela zruinoval. Nabídl postupně tuto sbírku městům Florencie, Bologna a Cremona a když neuspěl, rozhodl se sám založit houslařskouškolu a to v Římě. Bohužel v té době dostal oční chorobu a oslepl. Tím z jeho plánů sešlo.

 

Konečně v roce 1930 daroval Fiorini sbírku městu Cremona. Tam si konečně uvědomili, jak se provinili na památce velkého Stradivariho a ještě v tom roce zřídili na radnici “Sál Stradivariho”.

 

V roce 1937 slavila celá Itálie 200 let od smrti Stradivariho a na jeho počest založila městská rada mistrovskou houslařskou školu, na niž potom navázalo Národní muzeum pro moderní houslařství.

 

Fiorini se tohoto naplnění svéhoživotního snu nedožil. Zemřel v únoru 1934 v Mnichově.