HOUSLE.cz | VIOLIN.cz | GEIGE.cz – web pro smyčcové hudební nástroje

Rod Guarneriů

Napsal Vilém Kužel

Vznik houslí: Rod Guarneriů

 

Třetí nejslavnější rod založil Andreas Guarneri, který žil od roku 1625 do roku 1698. Den narození ani smrti není znám. Víme jen, že pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a v 16 letech přišel do učení k Nicolausovi Amatimu. Tam zůstal 11 let, kdy se oženil a otevřel si vlastní dílnu nedaleko domu Amatiho. Zpočátku pracoval podle modelu Amatiho, pak ale hodně experimentoval, až vytvořil svůj vlastní model. Jeho nástroje jsou znamenité, bohužel se jich jen málo zachovalo. Nástroje, které se zachovaly jsou většinou ve sbírkách v Anglii.

 

Znamenité nástroje stavěl také syn Andreas - Giuseppe Guarneri, který posunul effy blíže k okraji a používal silně nanesenýčervený lak.

 

Také jeho bratr byl znám jako znamenitý mistr. Na pařížské výstavě v roce 1878 byly vystaveny dva jeho nástroje, které byly středem zájmu. Nástroje byly světle žluté, se slabým nádechem dočervena.

 

Pietro Guarneri II., syn Giuseppe, se usadil v Benátkách, kde se dopracoval velké slávy. Užíval poněkud tmavších laků. Třetí syn Andreas, Giovanni Battista nebyl nijak slavný, zato jeho syn Giuseppe rod Guarneriů nejvíce proslavil. Tento Guarneri dostal přízvisko “del Gesů”, protože užíval na vignetách IHS. Byl to jeden z nejlepších Cremonských mistrů, kterého znalci staví vedle Stradivariho. Měl zvláštní povahu, byl velmi svévolný a lehce vznětlivý. Byl znám jako piják a sukničkář a z ničeho nic zase pilný pracant. V jeho životě je mnoho nejasností, což zadává hodně příčin k legendám. Jeho datum narození je uváděno nesprávně, protože místní písař se v zápisu zmýlil. Správné datum 8. července 1687 bylo určeno teprve po probádání rodinných dokumentů. Neví se také, kde se vyučil. Domněnka, že je žákem Stradivariho je mylná. V tomto případě by musel být znát vliv Stradivariho na jeho prvních nástrojích. Ve skutečnosti jde Giuseppe Guarneri del Gesů ihned svou vlastní cestou. Pravděpodobně se učil u svého strýce Giuseppa. Hodně jej zaujal model houslí Gaspara da Saló, na nějž navázal jeho vlastní model.

 

Pokud žil Nicolaus Amati, byl všemi uznáván za nejznamenitějšího mistra. U něho se scházeli a s ním se radili. Po jeho smrti zaujal toto místo Antonio Stradivari. Jej navštěvovali všichni houslaři, ať to byl vždy veselý Carlo Bergonzi, uzavřený Rugeri, horkokrevný Alesandro Gagliano, který u Stradivariho dlouhá léta pracoval, trochu uzavřený Domenico Montagnana, v němž už tehdy viděli kolegové velkého mistra. Všichni tito houslaři byli také dobrými hudebníky a tak při svých schůzkách nacvičili sonátu Corelliho a tuto hrávali v kostele při nedělních bohoslužbách.

 

Detail Guarneriho Del Gesu

 

Jen Guarneri del Gesů se těchto schůzek zúčastnil velmi zřídka.Žil stále jako v horečce, myslíce na své experimenty. Bylo mu již 38 let když poprvé předvedl svým kolegům nástroj, s nímž byl konečně spokojen. Všechny nástroje, které do té doby zhotovil, skončily v kamnech v jeho dílně.

 

Doba jeho působení se dá rozdělit na 3 periody. Zprvu nepřikládal žádnou důležitost kvalitě materiálu a věřil, že hlavní vliv na kvalitu tónu má vypracování. Přesto jeho nástroje zněly dobře. Protože s jeho názorem nikdo nesouhlasil, dotklo se ho to natolik, že se uchýlil k pití. Toho zanechal, až se seznámil s dcerou z jedné patricijské rodiny, která na něho měla takový vliv,že se vrátil ke své práci.

 

Začal stavět housle malého formátu, které svědčily o jeho velkém mistrovství. Vyznačovaly se sonorním tónem, velmi příjemným. Byla na nich vidět znamenitá práce a kouzelný lak. Jeho přátelé se netajili nadšením. Sám Stradivari se netajil chválou.

 

Tak uplynulo několik let a Giuseppe si nemohl stěžovat, že jeho práce není ceněna. Měl spoustu objednávek, ale pracoval velmi nepravidelně,často několik měsíců nepracoval vůbec. Byl velmi nespolehlivý.

 

Jeho snaha se zaměřila na nový model, velký formát, u něhož chtěl docílit vyrovnaný, ušlechtilý a především velký tón. Jeho nástrojům malého formátu mnozí znalci vytýkali, že E a A struna zní znamenitě, sladce, ale D a G zní příliš ostře. Když se mu konečně podařilo vytvořit nový velký model, začala tím třetí perioda jeho tvorby. Byla bohužel velmi krátká, jelikož ji přerušila tragická událost. První nástroje z této periody jsou srovnatelné s těmi nejlepšími nástroji Stradivariho. Tentokrát se Giuseppe nemusel obávat kritiků. Pečlivá práce, výborný materiál, osobité effy, lak červený nažlutém základě. Bergonzi přirovnával jeho lak k večernímu slunci na moři.

 

Sotva však Giuseppe postavil několik těchto výborných nástrojů, jeho prchlivá povaha mu znemožnila pokračovat v práci. Při jedné z pitek se dostal do sporu se svým kumpánem a uhodil ho tak nešťastně, že tento si při pádu rozbil hlavu o hranu stolu. Hospodským přivolaná stráž Giuseppa. odvedla a byl obviněn z vraždy. Rychtář s ním měl soucit, ale rodina zabitého trvala na potrestání. A tak byl Giuseppe odsouzen k několika rokům vězení. Tím se stala jedna z cel staré věže na náměstí Pikola na dlouhý čas domovem jednoho z nejznamenitějších mistrů cremonského houslařství.

 

Carlo Bergonzi často v posledních letech svého života vyprávěl o této etapě života velkého Guarneriho. Z těchto vyprávění je známo, že se jednoho dne zastavila u Stradivariho nějaká mladá dívka a nabídla mu ke koupi housle. Nástroj byl velmi hrubě opracován, z malých kousků dřeva a velmi špatný lak. Ale hlavička byla velmi krásně řezaná. “Posílá Tě Giuseppe ?” otázal se Stradivari. Děvče byla dcera žalářníka. Když Stradivari opakoval otázku, dala se do pláče. “ Je velmi nešťastný, hlavně proto,že nemůže pracovat. Sehnala jsem mu po různých dílnách nějaké nářadí a také dřevo , lak a barvy. Tyto housle zhotovil v cele. Poslal mne, abych je prodala a za peníze koupila lepší materiál.”

 

Ludwig Spohr

 

Když to Stradivari vyprávěl svým kolegům, byli ihned všichni ochotni pomoci. Tak se Guarnerimu dostalo vše co potřeboval. Jak materiál, tak potřebné nářadí. Guarneri se zamiloval do dcery žalářníka a tak se ani nesnažil požádat Milánského guvernéra o prominutí zbytku trestu. Tak prožil ve vězení ještě několik let, během nichž postavil ve své cele celou řadu tak zvaných žalářních houslí, které jsou velmi ceněny. Vyznačují se poměrně zrnitým lakem, rožky jsou špatně řezány, výložka nerovnoměrná, široké effy a také dřevo je horší kvality. Mnohé tyto nástroje jsou dosti klenuté a horní deska uprostřed velmi slabá. Jiné jsou zase poměrně ploché, silné ve dřevě a mají široký okraj. Ale všechny se vyznačují krásným plným tónem. Je to záhada, která se dá těžko vysvětlit. Jeho následovníci se pokoušeli mnohokrát tyto síly desek napodobit, nikdy však nedosáhli kvality houslí Guarneria. Záhada zřejmě tkvěla v genialitě velkého mistra, vědět i u méně hodnotného dřeva, na jakou sílu je vypracovat, aby u nástroje docílil tónové kvality. Tak jsou žalářní housle Guarneriovy dokladem toho,že ani kvalita dříví ani laku není při stavbě houslí to nejdůležitější.

 

V roce 1740 opouští konečně Giuseppe Guarneri vězení a v roce 1745 umírá. Dlouhý pobyt ve vězení mu podlomil zdraví.

 

V této poslední periodě své tvorby postavil ty nejznamenitější nástroje, mezi něž patří také “Kanone” na nějž hrával Paganini a po smrti jej odkázal rodnému městu Janovu, kde je uložen pod skleněným poklopem v jednom sále radnice. Mezi jeho vrcholná díla patří také “King Joseph Guarnerius”, které prodal Hill jednomu anglickému sběrateli. V této periodě vznikly také “Eyvile”, které vlastnil princ Fridrich Wilhelm Pruský. Další “Kathleen Parlov”, “Bazzini” a “Ferdinand David” a konečně výborné housle, které dostal Ludwig Spohr od svého ctitele v Petrohradě. Spohr byl přesvědčen, že jen na tomto nástroji je schopen podat vrcholný výkon. Nechal si na něj zhotovit zvláště pevné pouzdro, v němž jej uchovával jako poklad.

 

Až jednou opustil Petrohrad a vrátil se do Braunschweigu. Absolvoval turné po celém Německu a při cestě do Gö ttingenu mu tyto housle byly ukradeny. Spohr o tom vypráví ve svých pamětech: Pouzdro s houslemi bylo uloženo v kufru, který jsem vezl sebou a měl jej připoután vzadu k cestovnímu vozu silným řemenem. Protože vůz neměl žádné okénko dozadu, nechal jsem občas zastavit, abych se přesvědčil, zda kufr je na svém místě. Pozdě večer jsme přijeli do Gottingenu. Když jsme projížděli předměstím, které se nachází před městskou zdí, naposled jsem vystoupil, abych zkontroloval kufr. Pak jsem usedl do vozu a sdělil jsem Benekovi jenž mne doprovázel, že mou první starostí v Gottingenu bude zakoupit silný řetěz a visací zámek. U městské brány jsme museli zastavit. Když Beneke zařizoval formality se seržantem, tázal jsem se vojáka, který stál u vozu, zda se můj kufr nachází na svém místě. “ O kterém kufru mluvíte?” tázal se překvapeně. “ Žádný nevidím.” Zuřivý od vzteku jsem sáhl po svém loveckém noži, vyskočil z vozu a běžel jsem cestou zpět, až k místu, kde jsem kufr naposledy kontroloval, ale po zlodějích ani stopy. Bezprostředně po této události jsem se obrátil na policejní stanici a žádal je aby udělali prohlídku zahradních domků na předměstí a našli můj kufr. K mému velkému vzteku jsem se dověděl, že tato úloha náleží jiné policejní stanici, kde mám příští den učinit oznámení. Dovedete si jistě představit, že jsem celou noc nespal. Ráno mi bylo oznámeno, že v polích byl nalezen prázdný kufr a houslové pouzdro. Spěchal jsem pln naděje, že se zloději spokojili s obsahem kufru a s houslemi v pouzdře se shledám. Bohužel tomu tak nebylo. Moje drahé housle zmizely. Částečnou útěchou pro mne bylo, že Tourteho smyčec, který byl uchycen na vnitřní straně víka, zloději přehlédli. Spohrovy housle dodnes nebyly objeveny. Patrně už tehdy zloději znali průpovídku houslařů, že “lehčí je ukrást dítě než housle”. Je pravděpodobné,že zloději prodali housle nějakému sběrateli a v této sbírce je snad dodnes.

 

Giuseppe Guarneri del Gesů zemřel v roce 1745 jako poslední z tohoto rodu. Přestože ho kolegové uznávali za velkého mistra, po své smrti byl v Itálii zcela neznámý. Až teprve když Paganini s jeho houslemi slavil triumfy, obrátila se pozornost umělců i sběratelů na něj a každý se snažil získat housle Giuseppe Guarneriho. Po několika desetiletích upadl i ve svém rodném městě v zapomenutí, takže dnes se neví ani kde je pohřben.