HOUSLE.cz | VIOLIN.cz | GEIGE.cz – web pro smyčcové hudební nástroje

Vývoj smyčce

Napsal Vilém Kužel

VÝVOJ SMYČCE

 

Housle jsou bezesporu nejznamenitějším hudebním nástrojem, který dovede uchvátit posluchače nádherou a barevností tónu. Dlouho byly tyto vlastnosti houslí utlumeny, až s pomocí a na popud znamenitých houslistů, jako byl například Viotti, zdokonalil se smyčec takovým způsobem, že usnadnil houslistům plně využít nejen síly tónu nástroje, ale také barvu a ušlechtilost tónu. Také technické možnosti hráčů se tím zvětšily. Není proto divu,že houslisté se snaží získat nejen znamenitý nástroj, ale i znamenitý smyčec.

 

Zatím, co housle dosáhly své nejvyšší úrovně již v druhé polovině 17. století, vývoj smyčce se opozdil téměř o sto let.

 

V 15. století sestával smyčec z bambusového prutu, který byl prohnutý jako luk, na koncích opatřen zářezy, v nichž byly pevně uvázány žíně. Teprve v 16. století se objevuje náznak hlavičky a, i když primitivní, přece již jakási žabka. Tato žabka byla zprvu upevněna na prutu drátěným kroužkem. Na prutu z horní strany byly zářezy, takže napětí žíní se již dalo posuvem žabky měnit. Teprve v 17. století byla žabka opatřena matičkou a šroubkem, čímž se napětí žíní dalo plynule nastavit. Prut však ještě stále měl opačné prohnutí (jako luk). Takové smyčce užívali houslisté ještě v době Corelliho a Bassanise. Teprve Tartini v roce 1730 zlepšil funkci smyčce tím, že zmenšil hlavičku, prut nechal rovný a v místě, kde smyčec drží, nechal udělat podélné drážky kvůli jistějšímu držení. Teprve v roce 1790 Viotti dal smyčci podobu, která se velmi přibližuje dnešnímu smyčci.

 

Arcangelo Corelli

 

Vrcholu ve stavbě smyčců, jak po stránce materiálu, tak tvaru a funkce, dosáhl Fr. Tourte, narozen v Paříži roku 1753, kde také zemřel v roce 1835. Již jeho otec byl v té době znamenitý stavitel smyčců a také bratr Fr. Tourta se věnoval stavbě smyčců s velkým úspěchem.

 

Fr. Tourte se vyučil hodinářem. Jako hodinář pracoval 8 let. Teprve potom začal pracovat na smyčcích, tak jako jeho otec a bratr. V té doběžilo v Paříži několik znamenitých houslových virtuózů, jejichž snem bylo napodobit věrně zpěv výborných italských zpěváků. K tomu bylo zapotřebí, aby smyčec byl lehčí a pružnější. To byl cíl, kterého chtěl Tourte dosáhnout.

 

První smyčce zhotovoval ze sudů od cukru. Na těchto smyčcích chtěl získat zručnost, než přešel na dražší dřevo. Potom dělal různé pokusy, kdy zkoušel, který materiál by byl na smyčce nejvhodnější. Nakonec dospěl k přesvědčení, že nejvhodnější je brazilské dřevo, které předčilo všechny ostatní materiály. Bylo lehké, pevné a pružné, tak jak si představoval. I v důsledku válečných událostí mezi Anglií a Amerikou vznikly problémy s dovozem brazilského dřeva do Francie, a tak cena tohoto dřeva, které se užívalo k barvení, prudce stoupla. Tourtovi dalo hodně práce, než vybral vhodný kus dřeva, bez suků a s rovnými lety.Často přebral 8 i 10 tun dřeva, než vybral několik tyček, které mohl upotřebit. Tato okolnost vysvětluje, proč Tourte požadoval za své smyčce velmi vysoké ceny.

 

Tourte

 

Za smyčec, který měl žabku z želvoviny se zlatým kováním, požadoval 12 Louisdorů. Smyčec s ebenovoužabkou a stříbrným kováním prodával za 3,5 Luisdoru. Obyčejné smyčce za 36 franků. Koncem minulého století se Tourtovy smyčce prodávaly za 200 - 300 franků.

 

Tourte také určil délku houslového smyčce včetně hlavičky na 74 - 75 cm, violového na 74 cm a violoncellového na 72 - 73 cm. Také přesně určil vzdálenost žíní od prutu u hlavičky i u žabky. Hodně se zabýval také vyvážeností a těžištěm smyčce. U houslového smyčce při délce žíní 65 cm určil těžiště 19 cm od žabky, u violoncellového při délce žíní 60 - 62 cm určil těžiště 17,5 - 18 cm odžabky.

 

Viotti

 

Vuillaume viděl Tourta vyřezávat z polena fernambuku smyčec. Viděl, jak řezal přesně po letech, a potom prut prohýbal s pomocí ohně. Mnohdy se tvrdí, že Tourte vyřezával pruty přímo s prohnutím a oheň k dalšímu ohýbání neužíval. Tím by však porušil leta a toho si byl jistě Tourte vědom. Takže pravděpodobnější je,že prohnuté smyčce dociloval ohněm.

 

Tourte také věnoval velkou péči přípravě žíní. Dával přednost žíním z francouzských koní, které mu nejlépe vyhovovaly jak silou, tak kvalitou. Nejprve je pral v mýdlové vodě, kde je zbavil mastnoty, pak je vložil do klihové vody a nakonec je vypral v čisté, trochu modřidlem obarvené vodě. Jeho dcera byla neustále zaměstnána tříděním žíní. Vyřazovala všechny, které nebyly kulaté, nebo stejně silné. Toto třídění prováděla tak svědomitě, že přibližně 9/10 žíní vyřadila. Za doby Viottiho se žíně na smyčci upevňovaly takovým způsobem, že nevytvářely plochu, ale svazek měl kulatý průřez. Tourte vymyslel kroužek, jaký se používá dodnes, a tím docílil, že žíně vytvořily plochu. Později ještě vylepšil žabku tím, že zhotovil z perleti zásuvku, kterou zakryl zasazenížíní.

 

Tourtovy smyčce se staly vzorem pro další smyčcaře. Je nepochopitelné, že muž, který neměl žádné vzdělání a neumělčíst, ani psát, dosáhl ve stavbě smyčce takového výsledku. Jeho smyčce jsou dokladem jeho mistrovství. Dodnes nebyly překonány.

 

Tourte se při stavbě smyčce řídil svým instinktem a citem. Teprve Vuillaume v Paříži objevil způsob výpočtu, podle nějž se mohliřídit výrobci smyčců při vypracovávání síly prutu. Vycházel z délky prutu (bez hlavičky) 70 cm.

 

Prut v dolní části v délce 11 cm má sílu 8,6 mm. V nejslabším místě u hlavičky je síla 5,3 mm. Rozdíl mezi těmito průměry je tedy 3,3 mm. Bylo nutno určit 10 bodů na délce prutu, kdy v každém bodě by ubývalo síly prutu o 0,3 mm. Prostudování velkého počtu Tourtových smyčců přišel na šťastný nápad, jak se dají určit doby, v nichž je třeba ubrat sílu prutu o 0,3 mm. Udělal nákres, kde vycházel z přímky o délce 70 cm. Tuto přímku označil AB. Na tuto přímku z bodu A nanesl v pravém úhlu přímku AC o délce 11 cm. To je délka části prutu o síle 8,6 mm u žabky. Z bodu B nanesl přímku BD o délce 22 mm, což je výška hlavičky- Tím dostal čtyřúhelník. Když vzal do kružidla délku přímku AC = 11 cm a přenesl na přímku AB, dostal bod E. Z tohoto bodu vedl přímku v pravém úhlu a místo, kde protínala přímku CD, označil F. Nyní vzal do kružidla délku přímky EF a přenesl na přímku AB. Tím dostal bod G. Tímto způsobem pokračoval, až dostal rozdělení délky prutu na doby, v nichž je nutno ubírat ze síly prutu vždy o 0,3 mm. Stejným způsobem se dá určit vypracování violového nebo cellového smyčce.

 

Tourte pracoval až do 85 let, kdy mu velmi zeslábl zrak a o 3 roky později zemřel v dubnu 1835 v Paříži. Jeho velikou vášní byla jen jeho práce na smyčcích a lov ryb. Ve 4 hodiny odpoledne skončil práci a vyjel se svým členem na Seinu a do večera se zabýval lovem ryb. Když se vrátil domů, velmi prostě povečeřel, většinou ryby, které nalovil, a ulehl ke spánku. Ráno se dal opět do práce. Nikdy, přestože neuměl číst, ani psát, neměl dlouhou chvíli. Svým uměním naplnil svůj život a svou pílí, šikovností rukou a jistotou svých očí, dosáhl takové velikosti, že se mu právem připisuje zásluha na vývoji moderní houslové hry.

 

Jako kontrast jednostrannosti Tourta září geniální všestrannost ve všech oborech stavby hudebních nástrojů J. B. Vuillauma v Paříži (1798 - 1875), který jako první po Tourtovi se zabýval výrobou smyčců. Jeho snaha stále něco vynalézat ho přivedla na nápad vyrobit smyčec z oceli. Tyto smyčce s oblibou užívali Bériot, Artot a jiní. Ocelových smyčců vyráběl od roku 1834 ročně asi 500 kusů. Tento smyčec byl zhotoven z ocelového plechu. Pětina délky prutu od žabky byl osmihran, dále ke špičce byl kulatý. Hlavička byla vylisována ze dvou půlí a svařena. Ocelový smyčec nebyl těžší než fernambukový. Váži asi 60 g. ale těžiště neměl v dolní třetině, ale v polovině smyčce. Vuillaume dělal také různé pokusy. Například zkoušel pevně naklíženou žabku na prutu a žíně se napínaly jen posuvem části žabky. Sledoval tím neměnnost těžiště smyčce. Žádný z těchto jeho vynálezů, a bylo jich bezpočet, se natrvalo neuplatnily.

 

Další významný francouzský smyčcař byl Jaques Lafleur (1760 - 1830) a Francois Lupot, bratr znamenitého houslaře Nikoly Lupota - francouzského Stradivariho. Další vynikající smyčcař byl F. N. Voirin v Paříži. Narodil se roku 1833 v Mirecourtu a zemřel 1885 v Paříži. Byl žákem J. B. Vuillauma. Patří k nejlepším francouzským smyčcařům. Angličtí houslaři a obchodníci mu nabízeli výhodné ceny, když jim bude dodávat vše, co vyrobí, ale beze značky. Voirin toto odmítl s tím, že jeho práce patří jeho zemi.

 

Anglie měla jen málo smyčcařů. Nejlepší anglický smyčcař byl bezesporu John Dodd - anglický Tourte. Žil a zemřel v Kew, pracoval sám a nevyučil žádnéhožáka. Zvláště ceněny jsou jeho cellové smyčce.

 

Je třeba se také zmínit o Louisi Panormovi a Jamesu Tubbsovi. Oba byli znamenití smyčcaři.

 

Mezi německými smyčcaři bylo nejznámější jméno Bausch. Zakladatelem této firmy byl Ludwig Bausch, narozen 1815 v Naumburgu. V roce 1839 přemístil svou dílnu z Desau do Lipska. Jeho synové L. Bausch a Otto Bausch byli jeho následovníci. Kvalita a cena jejich smyčců nedosahovala zdaleka kvality a ceny smyčců Tourteho.

 

Také v Markneukirchenu se začaly vyrábět smyčce a byly tak dobré, že se vyvážely do Paříže i Londýna bez označení a část jich šla do světa již označkována francouzskými a anglickými jmény. První smyčcaři v Markneukirchenu začali pracovat koncem 18. století. Náskok, který měla výroba smyčců ve Francii, smyčcaři v Markneukirchenu velmi rychle dohnali hlavně proto, že hodně německých smyčcařů pracovalo jako pomocníci u různých francouzských mistrů. Tak například Christoph Nurnberger pracoval 5 let jako pomocník u J. B. Vuillauma. Někteří pracovali u Bausche v Londýně atd.

 

Jeden z nejstarších byl výborný smyčcař August Otto, zvaný Hamburger. Byl pověstný pečlivým výběrem dřeva a pečlivou prací. Za jeho smyčec se už v té době platilo 100 marek i více. Další, který byl bohužel poloslepý, byl Christian Suss. Dále Wilhelm Martin, bratři Christian, August a Wilhelm Knopf, Richard Pfretzschner, Albert Nurnberger a další.