HOUSLE.cz | VIOLIN.cz | GEIGE.cz – web pro smyčcové hudební nástroje

Vznik houslí

Napsal Vilém Kužel

Gasparo Duiffopruggar otec dnešních houslí

 

VZNIK HOUSLÍ

 

Ještě dnes není známo, který génius dal houslím jejich dnešní dokonalý tvar. Musel to být velice nadaný a zručný člověk, který skloubil dokonalost tvaru s fyzikálními rezonančními zákony. Zvláště tvar je dokonalé architektonické dílo, které je tak dokonalé, že přetrvalo staletí, aniž by se na něm dalo cokoliv změnit, nechceme-li narušit jeho dokonalý tvar.

 

Mnozí badatelé jsou toho mínění, že původcem dokonalosti tvaru houslí by mohl být Leonardo da Vinci, který byl všestranný umělec a je o něm známo, že byl také znamenitým hudebníkem, jeden z prvních, který začal hrát na hmatníku bez pražců. O tomto názoru je velmi mnoho pochybností. V pozůstalosti Leonarda da Vinciho se našlo mnoho nákresů a různých plánů, jako konstrukce letadel, plány pevností a jiné, ale nic konkrétního co by nasvědčovalo tomu,že se zabýval konstrukcí houslí.

 

Většina znalců je toho názoru, že tvar houslí vznikl postupně vývojem. Až do začátku 13. stol. není v Itálii nic známo o smyčcových nástrojích. Zdá se, že vznik smyčcových nástrojů pochází od německých a francouzských mistrů. Přesto už tenkrát se v Itálii zhotovovaly loutny a kytary. Proto neudivuje, že stavba různých viol se v Itálii velmi brzy ujala. Velkolepý vývoj umění v této době v Itálii, zasáhl také do výroby těchto viol. Například je známá překrásná bassviola v galerii Estense v Modeně, která je bohatě zdobenařezbami. (Hlavička, spodní deska a struník.)

 

V polovině 16. stol. se objevují housle na různých obrazech boloňských mistrů. Například na jednom obraze z roku 1550 od Guilio Romano. Ve vídeňské st. galerii se nachází obraz od Pelegrino Tibaldiho, představující sv. Cecilii s dvěma anděli hrajícími na housle. Dá se z toho předpokládat, že v Bologni byli známy housle ve třetím, nebočtvrtém desetiletí 16. stol.

 

Francouzští znalci zjistili, že již začátkem 16. stol. se ve Francii zhotovovaly velmi malé třístrunné violy. Nasvědčuje tomu také to, že skladatel Claudio Monteverdi z Cremony píše v partituře opery Orfeo z roku 1608 kromě jiných nástrojů také housle, které jmenuje “ violino piccolo a la francese “.

 

Jako vynálezce houslí se také často uvádí Gasparo Duiffoprugghar, jehož pravé jméno bylo Kaspar Tieffenbrucker. Tento žil okolo roku 1550 v Lyonu, když před tím sbíral zkušenosti v horní Itálii.

V této době odchází hodně německých výrobců nástrojů do Itálie, kde na jižních stráních Alp se nachází nádherné dřevo. Již na začátku 15. stol. se v Bologni usadil německý loutnař Laux Maller a v Brescii Giovany Kerlino o kterém se říká, že pochází z Německa, přestože někteří Francouzi tvrdí, že pochází z Bretagne. Z italských loutnařů a stavitelů viol musíme především jmenovat Testoreho z Milána. V Mantově žije Pietro Dardetti a Morgato Morella, ve Venezii Vetrini a Peregrino Zaneta. Jejich dílny oživly příchodem německých mistrů. Mezi jmény těchto němců se velmi často objevuje jméno Tieffenbrucker v různých obměnách. Například začátkem 16. stol. žije v Bologni Uldrich Duiffobruggar, o rok později se setkáváme ve Venezii s loutnařem Magnus Duiffoprugio, potom Vendelius a Leonadus Dieffenprugher. Jejich nástroje byli velmi hledané. Největší proslulost získal Gasparo Duiffoprughar.

 

Francouzský literát Roquefort uvádí v biografickém lexikonu z roku 1812, jeho životopis : Gaspard Duiffoprogar se narodil ku konci 15. stol. v Trentinu. Později odešel do Itálie a usadil se v Bologni. Když král František 1. v roce 1515 přišel do Bologne, kde uzavřel konkordát s papežem Leo X. přemluvil Duiffoprogara , aby odešel jako výrobce hudebních nástrojů k francouzskému dvoru. Mistr však nachází Paříž studenou a nevlídnou, pročešžádá o dovolení, aby se směl usadit v Lyonu. Tam také uprostřed 16. stol. umírá.

 

Věrohodnější údaje o Duiffoprugarovi pochází od pařížského vědce Henriho Goutagne.Tento uvádí, že se narodil v Německu v roce 1514. Podle jeho zjištění, domovem Duiffoprugara bylo Bavorsko a jeho pravé jméno bylo Tieffenbrucker. O jeho mládí a jeho učednických letech není nic známo. Z jeho pozdějšího života je známo, že v roce 1553 žil v Lyonu, kde měl také dílnu. Město Lyon mělo tehdy velmi dobré obchodní styky jak se severem, tak s jihem, čehož také Tieffenbrucker využíval. Takže již roku 1556 koupil vinohrad pod sv. Sebastianem u Lyonu. Tam si nechal také postavit dům. O dva roky později byl královským dekretem povýšen na měšťana. V tomto dokumentu je uvedeno jeho rodiště jako “Fressin” což by mohlo být bavorské Freissing. Přesto však němečtí vědci zjistili, že pochází z bavorského města Füssen, odkud také pochází hodně německých znamenitých houslařů. Okolo roku 1560 se zdržuje Tieffenbrucker delší dobu v Nanci u dvora Karla 3. Lotrinského. V roce 1564 zabírá francouzská vláda kopec sv. Sebastiana k opevnění. Dům Tieffenbruckera se nachází v této opevňovací linii, pročež je vyvlastněn, ale ne zaplacen. Mistr se tím dostává do svízelné situace. Byl v té době ženat a měl 4 děti. Umírá jako zlomený muž v roce 1570. Teprve po jeho smrti napravuje vláda tuto křivdu tím, že jeho pozůstalým uděluje rentu.

 

Obraz od Pierre Woeriota ukazuje Tieffenbruckera jako krásného muže s vlajícím plnovousem. Každopádně podle tohoto obrazu, je zřejmé, že zhotovoval pětistrunné housle, které se na tomto obrazu také nacházejí. Bohužel se žádný tento nástroj nezachoval. Všechny housle nesoucí jméno Tieffenbrucker jsou kopie zhotovené pařížským houslařem Vuillammem. Jeho velké mistrovství je vidět na jeho bassviole, která se nachází nyní v muzeu v Bruselu. Tento nástroj nese na spodní desce plán Paříže z15. stol. a mezi tím znázornění sv. evangelistů. Horní deska je ozdobena květinami a motýly. Struník a kolíky jsou bohatě řezané. Místo šneku je hlava Pegase. Na zadní straně v hřívě koně, se nalézá nádherná mužská hlava.

 

Gaspar Bertolotti DaSalo

 

Nyní je nutno se zmínit o Gasparu di Bertolotti. Je také nazýván Gaspar de Salo, podle jeho rodiště, kde se narodil roku 1542. Je zakladatel Brescianské školy, která vzniká v tutéž dobu, kdy se první Amati usazuje v Cremoně. S Gasparem de Salo můžeme říci, že přecházíme od dohadů k jasné skutečnosti. Je doloženo, že od roku 1560 v Brescii pracoval a stavěl housle. Ale poptávka po nich byla zatím malá. Proto se Gaspar de Salo věnoval většinou stavbě viol a bass. Housle které se po něm zachovaly jsou muzeální kusy. Jejich vzhled zcela neuspokojí. Nedosahují dokonalosti Cremonských houslí. Tvary těchto houslí jsou trochu tvrdé a hranaté. Také tón je sice krásný, ale tmavě zabarvený, neodpovídá dnešním představám o tónu koncertních houslí. Zdá se, že Gaspar de Salo hodně experimentuje, když přechází z violy na malý formát houslí. Housle jsou pečlivě stavěny, spodní deska z javoru, přesto,že na violy a bassy používal hruškového dřeva.

 

Stavěl housle s poměrně nízkými luby, široce řezanými effy a užíval hnědý, velmi průzračný lak. Jeho nejkrásnější housle se nacházejí v muzeu v Bergenu. Gaspar de Salo dostal objednávku od kardinála Aldobrandiniho, podle níž měl zhotovit zvláště krásné housle. Zdá se, že do nich vložil všechen svůj um. Již dříve zdobil svoje nástroje krásnými řezbami, hlavičku nahrazoval lidskou hlavou a v rozích vyřezával dubové lístky. Tentokrát však, jak praví pověst, jejich vyzdobení zadal Florentinskému řezbáři Bevenuto Cellinimu, který je s dosud nevídaným uměním ozdobil řezbami. Jestli to tyto ozdoby udělal Cellini, nebo někdo jiný, každopádně to musel být umělec vynikající. Krk je zdoben arabeskami ve zlatě. Na struníku je vykována bronzová mořská panna. Kobylky znázorňuje dvě do sebe zaklíněné ryby. Zvláště krásná je andělská hlava místo šneku. Tento nástroj věnoval kardinál Aldobrandini muzeu v Innsbrucku. Při lidovém povstání v Tirolích roku 1809, byly tyto housle ukradeny nějakým vojákem, který je později prodal jednomu vetešníkovi ve Vídni. Tam je zakoupil nějaký sběratel, který je později daroval norskému virtuosu Ole Bullovi. Housle měly překvapující plný a přitom sladký tón, takže Ole Bull na tomto nástroji velmi rád hrával při svých koncertech. Později se tyto housle dostaly do Ameriky a odtud zpátky do muzea v Bergenu. Ještě jeden nástroj od Gaspara da Saló dosáhl světové slávy. Je to kontrabass, který postavil pro klášter San Marko v Benátkách. Tento nástroj je menšího formátu než dnešní kontrabassy a jeho tón je plný a překvapuje čistotou zvláště ve vyšších polohách, kde připomíná cello. Klášter přenechal tento nástroj vynikajícímu benátskému basistovi Dragonettimu. Tento na něj koncertoval po celé Evropě. Když Dragonetti přestal koncertovat, nabídl mu vévoda z Leicesteru 700 anglických Pfundů za tento nástroj. Přestože to byla v té době fantastická cena, uvážíme-li,že Stradivari požadoval za své housle 3 - 4 Pfundy, Dragonetti odmítl. V závěti tento nástroj odkázal svému rodnému městu Benátkám, kde je podnes.

 

Housle Gaspara Bertolottiho zvaného DaSalo

Gaspar da Saló měl několik žáků, z nichž nejvýznamnější je Giovanni Paolo Maggini. Narodil se 25. Srpna 1580 v Boticini a převzal po smrti Gaspara da Saló jeho dílnu. Maggini byl vynikající houslař, který značně zušlechtil model Gaspara da Saló. Bohužel se zachovalo velmi málo jeho nástrojů. Vynikají dalekonosným tónem, který ocení sólisté, hrají-li s doprovodem orchestru. Model Magginiho houslí je poměrně velký a široký, effy jsou poměrně dlouhé, hlavička velmi pěkně řezaná, ale k modelu příliš malá. Výložka bývá často dvojitá. Používal krásný lak, hnědý, nebo světle žlutý, který však nedosahoval průzračnosti laku Gaspara da Saló. Je známo,že dvoje housle Magginiho vlastnil belgický virtuos Charles de Beriot, z nichž jedny koupil u pařížského vetešníka za 18 Franků.

 

Maggini zhotovil také několik kontrabassů, ale tyto nebyly tak dokonalé. Překonal ho jeho syn Pietro Santo Maggini, jehož kontrabassy jsou ve světě velmi ceněny.

 

Současně s Magginim pracovali v Brescii ještě Javiet Rodiani a Mateo Benti. Koncem 17. století zastínila slávu Brescijské školy škola Cremonská.

 

 

Cremona

Napsal Vilém Kužel

Vznik houslí: Cremona

 

Odhaduje se, že z Cremony odešlo do světa přibližně 20.000 mistrovských nástrojů. Cremona je střed čtverce, který vzniká spojením měst Mantova, Modena, Brescia a Miláno. Je to překrásné město s nádhernými paláci, kostely, širokými ulicemi a náměstími. Z náměstí Piazza San Domenico vyúsťuje ulice Contrada del Coltellai, v níž je blok domů, který se nazýval sídliště houslařů. Tady si postavili domy největší mistři jako Antonio Stradivari, Carlo Bergonzi, Guarneri del Gesů, malý palác bohatého Amatiho a jako poslední domy Franceska Ruggeriho a Lorenza Storioniho. V Cremoně je poprvé zaznamenána tradice rodů, kde například v rodině Amati známe 5 houslařů toho jména,Stradivari 3, 5 Guarneriů, 3 Ruggeri, 3 Testore a 4 Grancino. To jsou jen ta nejznámější jména. Byla to neuvěřitelná doba rozkvětu houslařství v tak malém městě jako byla Cremona (50000 obyvatel). S dynastií Amatiho začíná velká epocha Cremony.

 

Zakladatelem tohoto rodu byl Andreas Amati, který byl bohatým patriciem. Jeho přesné datum narození není známo, neboť matrika, v níž tyto materiály byly, byla zničena při požáru kostela. Rok jeho narození se odhaduje 1535. Zemřel-li roku 1611, dožil se 76 let. Že se učil v Brescii není nijak prokázáno. V Cremoně pracovali již ve 14. století výborní loutnaři, později také jako jeden z nejznámějších Marko de Busseto. O nich je známo, že se zabývali také stavbou viol. Je pravděpodobné, že Andreas se učil u Busseta, přesto však postavení effů a tvar rožků připomínají Brescijskou školu. Každopádně však, jak se Amati osamostatnil, šel svojí vlastní cestou.

 

Na své nástroje používal překrásné dřevo. Spodní desky, luby a krk zhotovoval z překrásného javoru. Získával jej z Balkánských hor. Benátčané měli tehdy velkou spotřebu dříví na stavbu lodí. Toto dříví dováželi z Bosny a z Dalmácie. Obchodníci s tímto dřevem byli Turci, jejichž země byla často s Benátčany v nepřátelství. Se záměrem, aby jejich lodi byly lehce zranitelné, posílali jimžíhaný javor.

 

Amatimu nebylo líto peněz, odjel do Benátek a tam nakoupil velké množství tohoto dříví. Tam také měl možnost nakoupit různé pryskyřice k výrobě laků. Amatimu nebylo také zatěžko odcestovat na jižní stráně Alp, kde si sám vyhledával vhodné smrky na rezonanční dříví, které užíval potom na horní desky, ozvučné trámce a duše. Dokladem toho, že Andreas neměl v úmyslu jít ve šlépějích Gaspara da Saló a paola Magginiho je to, že nástroje Amatiho na rozdíl od Brescijských se vyznačují sladkým a měkkým tónem. Sláva Amatiho se velice rychle rozšířila za hranice Itálie, takže dostával i velké zakázky pro francouzský dvůr. Král Karel IX. objednal u Andrea Amatiho kompletní smyčcový orchestr pro dvorní kapelu, která se tehdy nazývala “ Violons du Roi”. Bohužel se těchto nástrojů nezachovalo mnoho. Známe dvoje housle, které jsou zaručeně originál a jsou zhotoveny v roce 1551. Mají neobyčejně oduševnělý světlý tón, který v malé místnosti zní, ale ve velkém koncertním sále neobstojí. Přesto však sběratelská cena těchto houslí je obrovská. Smyčcový orchestr francouzského dvora sestával ze 24 houslí, 6 viol a 8 kontrabassů. Každý z těchto nástrojů ozdobil Amati na spodní desce třemi liliemi v modrém poli, ohraničeném liliovým věncem, který nesou dva andělé. Bohužel všechny tyto nástroje byly zničeny během francouzské revoluce v roce 1789, až na jeden nástroj, který vlastní francouzský badatel Simoutre.

 

Andreas Amati měl z prvého manželství 3 děti. Z toho 2 syny, Antonia a Girolama (Hieronymus). Jako sedmdesátiletý se oženil podruhé s osmnáctiletou Antiolou da Migli, která byla výborná houslistka. Po jeho smrti převzali jeho dílnu Antonio a Girolamo. Pokud pracovali spolu, stavěli nástroje podle modelu otce. Jejich nástroje převyšovaly kvalitou tónu nástroje otcovy. Až se Girolamo oženil, začal pracovat samostatně a jeho nástroje byly daleko kvalitnější, jak v práci, tak v tónu, než nástroje Antonia.

 

Girolamo žil v letech 1556 až 1630. Byl dvakrát ženat. Z prvního manželství měl 5 dcer, z druhého manželství 9 dětí, z nichž pátý byl Nicolo. Tento pokračoval ve šlépějích otce a dá se říci,že ještě více proslavil rod Amatiů.

 

Nicolo Amati se narodil 3. září 1596 a dožil se 88 let. Byl to nejslavnější z rodiny Amatiů, který také měl největší zásluhu na rozkvětu houslařství v Cremoně. Vyučil několik vynikajících houslařů, z nichž nejslavnější byl Antonio Stradivari. Tento předčil svého učitele. Kromě Stradivariho to byl Andreas Guarneri, který byl zakladatelem houslařského rodu Guarneriů. Dále Francesco Rugeri (1645-1700), který stavěl také hodně violoncell. Jeho dva synové Giacinto a Vincenzo byli rovněž znamenití houslaři. Hodně nástrojů zhotovených Giacintem se zaměňuje s prací jeho otce. Také Vincenzo stavěl zvláště znamenitá violoncella a gamby. Jednu jeho překrásnou violu vlastnil Beethoven. Nádherná viola Vincenza Rugeriho se nachází v muzeu v Berlíně.

 

K rodině Rugeriů je nutno počítat také Giovanniho Rogeriuse, který byl žákem Nicoly Amatiho a v roce 1700 až 1725 pracoval v Brescii. V této době pracoval v Brescii také jeho bratranec Pietro Giacomo Rogeri, který se také na vignetách označoval zažáka Nikolause Amatiho.

 

V Miláně žije okolo roku 1640 houslař Andrea Grancino, který nedosahuje slávy Cremonských mistrů. Jeho syn Paolo se vyučil u Nicolause Amatiho a po vyučení se vrátil do Milána, kde se usadil a se svými syny Giambatistou a Franceskem založili Milánskouškolu.

 

V Miláně se také usadil Giambatista Guadagnini a jeho bratr Lorenzo, kteří společně s rodinou Testore proslavili Milánskouškolu. Zakladatelem rodu Testore byl Carlo Giuseppe Testore. Jeho nástroje mají překvapivě plný tón.

 

Jako poslední z rodu Amatiů je znám Girolamo II., syn Nicolause Amatiho. Vyskytuje se mnoho nástrojů se smyšlenými jmény Amatiů, jako například Pietro, Luigi, nebo Francesco, kteří nikdy nežili. Jedná se o falsifikáty.

 

 

Antonio Stradivari

Napsal Vilém Kužel

Vznik houslí: Antonio Stradivari

 

Motiv na lubech Stradivariho houslí

 

Antonio Stradivari byl nejslavnějším představitelem Cremonské školy. Narodil se roku 1644 a zemřel v roce 1737. Místo narození není známo. Také není nic známo o jeho mládí. Je však prokázáno, že přišel ve svých 12 letech do učení k Nicolo Amatimu, o kterém je známo, že byl velmi bohatý a rád prokazoval dobrodiní. Měl hodně žáků, které bezplatně vyučoval. Tyto žáky nechával pracovat na svých nástrojích, zvláště když dosáhl vyššího věku a zrak mu zeslábl. Učební doba trvala v tom čase 6 let. Znalci Stradivariho houslí jsou toho názoru, že na houslích Amatiho z roku 1666 je již patrna ruka Stradivariho. V té době již byl Stradivari vyučen a je pravděpodobné,že na nástrojích Amatiho pracoval.

 

Antonio Stradivari

 

Stradivari si vzal za manželku Francesku Ferraboschi, která byla vdova. V tomto manželství měl 5 dětí. Dvě děvčata a tři chlapce. Z nich Francesco a Omobono pokračovali v práci otce.

Krk Stradivariho houslí

 

Několik let po sňatku se Stradivari osamostatnil a celé své úsilí věnoval tomu, aby získal svůj vlastní dům. V roce 1680 dosáhl toho, že měl dost vysokou částku peněz na zakoupení dvoupatrového domu v ulici San Domenico. V přízemí se nacházely velké prostory, které Stradivari zařídil jako dílny. Nejkrásnější nástroje, které Stradivari zhotovil, nesou různé názvy, jako například “Greffuhle” z roku 1709. Tento nástroj je zdoben po okraji slonovou kostí a luby a krk jsou zdobeny kresbou překrásného ornamentu. Dále housle “Messias” a “Ernst” také z roku 1709. Pak “Viotti” také z roku 1709 a “Allard” z roku 1715. Z této doby pocházejí také nástroje “Betts”, “Boisier” a “Sanci”. Údajně měl Stradivari během svého života zhotovit asi 2000 nástrojů. Nejplodnější jeho roky byly od roku 1700 do roku 1737. V této době nebylo snad týdne, aby neudělal jeden nástroj. Přesto to byla díla opravdu mistrovská. Je známo, že své nástroje prodával za 4 - 5 Pfundů šterlinků housle, violoncello 10 Pfundů šterlinků. Na tehdejší dobu byly tyto ceny poměrně vysoké a při jeho píli neudivuje, že jakošedesátník byl velmi bohatý.

 

V roce 1698 zemřela Stradivarimu jeho manželka Franceska a o rok později se oženil podruhé. Vzal si velmi půvabnou Antonii Zambelli, která byla o 20let mladší. V druhém manželství měl 5 dětí. V roce 1737 4. května zemřela jeho druhá manželka Antonie a 19. prosince 1737 zemřel Antonio Stradivari. Jeho synové Francesco a Omobono převzali dílnu po otci. V dílně Stradivariho zůstalo více než 90 nedohotovených houslí, některé z nich byly nástroje, které Stradivari odložil jako nepovedené. Omobono, který byl zručnější než jeho bratr, velmi spěchal tyto nástroje dokončit. Tyto nástroje také během roku prodal. Francesco a Omobono přežili svého otce jen o pět let. Po jejich smrti dílnu přeměnil nejmladší syn Antonia Stradivariho, který byl obchodník se suknem, na sklad sukna.

 

Housle Stradivari z roku 1709