Zatím, co housle dosáhly své nejvyšší úrovně již v druhé polovině 17. století, vývoj smyčce se opozdil téměř o sto let.

V 15. století sestával smyčec z bambusového prutu, který byl prohnutý jako luk, na koncích opatřen zářezy, v nichž byly pevně uvázány žíně. Teprve v 16. století se objevuje náznak hlavičky a, i když primitivní, přece již jakási žabka. Tato žabka byla zprvu upevněna na prutu drátěným kroužkem. Na prutu z horní strany byly zářezy, takže napětí žíní se již dalo posuvem žabky měnit. Teprve v 17. století byla žabka opatřena matičkou a šroubkem, čímž se napětí žíní dalo plynule nastavit. Prut však ještě stále měl opačné prohnutí (jako luk). Takové smyčce užívali houslisté ještě v době Corelliho a Bassanise. Teprve Tartini v roce 1730 zlepšil funkci smyčce tím, že zmenšil hlavičku, prut nechal rovný a v místě, kde smyčec drží, nechal udělat podélné drážky kvůli jistějšímu držení. Teprve v roce 1790 Viotti dal smyčci podobu, která se velmi přibližuje dnešnímu smyčci.

Vrcholu ve stavbě smyčců, jak po stránce materiálu, tak tvaru a funkce, dosáhl Fr. Tourte, narozen v Paříži roku 1753, kde také zemřel v roce 1835. Již jeho otec byl v té době znamenitý stavitel smyčců a také bratr Fr. Tourta se věnoval stavbě smyčců s velkým úspěchem.

Fr. Tourte se vyučil hodinářem. Jako hodinář pracoval 8 let. Teprve potom začal pracovat na smyčcích, tak jako jeho otec a bratr. V té doběžilo v Paříži několik znamenitých houslových virtuózů, jejichž snem bylo napodobit věrně zpěv výborných italských zpěváků. K tomu bylo zapotřebí, aby smyčec byl lehčí a pružnější. To byl cíl, kterého chtěl Tourte dosáhnout.

První smyčce zhotovoval ze sudů od cukru. Na těchto smyčcích chtěl získat zručnost, než přešel na dražší dřevo. Potom dělal různé pokusy, kdy zkoušel, který materiál by byl na smyčce nejvhodnější. Nakonec dospěl k přesvědčení, že nejvhodnější je brazilské dřevo, které předčilo všechny ostatní materiály. Bylo lehké, pevné a pružné, tak jak si představoval. I v důsledku válečných událostí mezi Anglií a Amerikou vznikly problémy s dovozem brazilského dřeva do Francie, a tak cena tohoto dřeva, které se užívalo k barvení, prudce stoupla. Tourtovi dalo hodně práce, než vybral vhodný kus dřeva, bez suků a s rovnými lety.Často přebral 8 i 10 tun dřeva, než vybral několik tyček, které mohl upotřebit. Tato okolnost vysvětluje, proč Tourte požadoval za své smyčce velmi vysoké ceny.

Za smyčec, který měl žabku z želvoviny se zlatým kováním, požadoval 12 Louisdorů. Smyčec s ebenovoužabkou a stříbrným kováním prodával za 3,5 Luisdoru. Obyčejné smyčce za 36 franků. Koncem minulého století se Tourtovy smyčce prodávaly za 200 - 300 franků.

Tourte také určil délku houslového smyčce včetně hlavičky na 74 - 75 cm, violového na 74 cm a violoncellového na 72 - 73 cm. Také přesně určil vzdálenost žíní od prutu u hlavičky i u žabky. Hodně se zabýval také vyvážeností a těžištěm smyčce. U houslového smyčce při délce žíní 65 cm určil těžiště 19 cm od žabky, u violoncellového při délce žíní 60 - 62 cm určil těžiště 17,5 - 18 cm odžabky.

Vuillaume viděl Tourta vyřezávat z polena fernambuku smyčec. Viděl, jak řezal přesně po letech, a potom prut prohýbal s pomocí ohně. Mnohdy se tvrdí, že Tourte vyřezával pruty přímo s prohnutím a oheň k dalšímu ohýbání neužíval. Tím by však porušil leta a toho si byl jistě Tourte vědom. Takže pravděpodobnější je,že prohnuté smyčce dociloval ohněm.

Tourte také věnoval velkou péči přípravě žíní. Dával přednost žíním z francouzských koní, které mu nejlépe vyhovovaly jak silou, tak kvalitou. Nejprve je pral v mýdlové vodě, kde je zbavil mastnoty, pak je vložil do klihové vody a nakonec je vypral v čisté, trochu modřidlem obarvené vodě. Jeho dcera byla neustále zaměstnána tříděním žíní. Vyřazovala všechny, které nebyly kulaté, nebo stejně silné. Toto třídění prováděla tak svědomitě, že přibližně 9/10 žíní vyřadila. Za doby Viottiho se žíně na smyčci upevňovaly takovým způsobem, že nevytvářely plochu, ale svazek měl kulatý průřez. Tourte vymyslel kroužek, jaký se používá dodnes, a tím docílil, že žíně vytvořily plochu. Později ještě vylepšil žabku tím, že zhotovil z perleti zásuvku, kterou zakryl zasazenížíní.

Tourtovy smyčce se staly vzorem pro další smyčcaře. Je nepochopitelné, že muž, který neměl žádné vzdělání a neumělčíst, ani psát, dosáhl ve stavbě smyčce takového výsledku. Jeho smyčce jsou dokladem jeho mistrovství. Dodnes nebyly překonány.

Tourte se při stavbě smyčce řídil svým instinktem a citem. Teprve Vuillaume v Paříži objevil způsob výpočtu, podle nějž se mohliřídit výrobci smyčců při vypracovávání síly prutu. Vycházel z délky prutu (bez hlavičky) 70 cm.

Prut v dolní části v délce 11 cm má sílu 8,6 mm. V nejslabším místě u hlavičky je síla 5,3 mm. Rozdíl mezi těmito průměry je tedy 3,3 mm. Bylo nutno určit 10 bodů na délce prutu, kdy v každém bodě by ubývalo síly prutu o 0,3 mm. Prostudování velkého počtu Tourtových smyčců přišel na šťastný nápad, jak se dají určit doby, v nichž je třeba ubrat sílu prutu o 0,3 mm. Udělal nákres, kde vycházel z přímky o délce 70 cm. Tuto přímku označil AB. Na tuto přímku z bodu A nanesl v pravém úhlu přímku AC o délce 11 cm. To je délka části prutu o síle 8,6 mm u žabky. Z bodu B nanesl přímku BD o délce 22 mm, což je výška hlavičky- Tím dostal čtyřúhelník. Když vzal do kružidla délku přímku AC = 11 cm a přenesl na přímku AB, dostal bod E. Z tohoto bodu vedl přímku v pravém úhlu a místo, kde protínala přímku CD, označil F. Nyní vzal do kružidla délku přímky EF a přenesl na přímku AB. Tím dostal bod G. Tímto způsobem pokračoval, až dostal rozdělení délky prutu na doby, v nichž je nutno ubírat ze síly prutu vždy o 0,3 mm. Stejným způsobem se dá určit vypracování violového nebo cellového smyčce.

Tourte pracoval až do 85 let, kdy mu velmi zeslábl zrak a o 3 roky později zemřel v dubnu 1835 v Paříži. Jeho velikou vášní byla jen jeho práce na smyčcích a lov ryb. Ve 4 hodiny odpoledne skončil práci a vyjel se svým členem na Seinu a do večera se zabýval lovem ryb. Když se vrátil domů, velmi prostě povečeřel, většinou ryby, které nalovil, a ulehl ke spánku. Ráno se dal opět do práce. Nikdy, přestože neuměl číst, ani psát, neměl dlouhou chvíli. Svým uměním naplnil svůj život a svou pílí, šikovností rukou a jistotou svých očí, dosáhl takové velikosti, že se mu právem připisuje zásluha na vývoji moderní houslové hry.

Jako kontrast jednostrannosti Tourta září geniální všestrannost ve všech oborech stavby hudebních nástrojů J. B. Vuillauma v Paříži (1798 - 1875), který jako první po Tourtovi se zabýval výrobou smyčců. Jeho snaha stále něco vynalézat ho přivedla na nápad vyrobit smyčec z oceli. Tyto smyčce s oblibou užívali Bériot, Artot a jiní. Ocelových smyčců vyráběl od roku 1834 ročně asi 500 kusů. Tento smyčec byl zhotoven z ocelového plechu. Pětina délky prutu od žabky byl osmihran, dále ke špičce byl kulatý. Hlavička byla vylisována ze dvou půlí a svařena. Ocelový smyčec nebyl těžší než fernambukový. Váži asi 60 g. ale těžiště neměl v dolní třetině, ale v polovině smyčce. Vuillaume dělal také různé pokusy. Například zkoušel pevně naklíženou žabku na prutu a žíně se napínaly jen posuvem části žabky. Sledoval tím neměnnost těžiště smyčce. Žádný z těchto jeho vynálezů, a bylo jich bezpočet, se natrvalo neuplatnily.

Další významný francouzský smyčcař byl Jaques Lafleur (1760 - 1830) a Francois Lupot, bratr znamenitého houslaře Nikoly Lupota - francouzského Stradivariho. Další vynikající smyčcař byl F. N. Voirin v Paříži. Narodil se roku 1833 v Mirecourtu a zemřel 1885 v Paříži. Byl žákem J. B. Vuillauma. Patří k nejlepším francouzským smyčcařům. Angličtí houslaři a obchodníci mu nabízeli výhodné ceny, když jim bude dodávat vše, co vyrobí, ale beze značky. Voirin toto odmítl s tím, že jeho práce patří jeho zemi.

Anglie měla jen málo smyčcařů. Nejlepší anglický smyčcař byl bezesporu John Dodd - anglický Tourte. Žil a zemřel v Kew, pracoval sám a nevyučil žádnéhožáka. Zvláště ceněny jsou jeho cellové smyčce.

Je třeba se také zmínit o Louisi Panormovi a Jamesu Tubbsovi. Oba byli znamenití smyčcaři.

Mezi německými smyčcaři bylo nejznámější jméno Bausch. Zakladatelem této firmy byl Ludwig Bausch, narozen 1815 v Naumburgu. V roce 1839 přemístil svou dílnu z Desau do Lipska. Jeho synové L. Bausch a Otto Bausch byli jeho následovníci. Kvalita a cena jejich smyčců nedosahovala zdaleka kvality a ceny smyčců Tourteho.

Také v Markneukirchenu se začaly vyrábět smyčce a byly tak dobré, že se vyvážely do Paříže i Londýna bez označení a část jich šla do světa již označkována francouzskými a anglickými jmény. První smyčcaři v Markneukirchenu začali pracovat koncem 18. století. Náskok, který měla výroba smyčců ve Francii, smyčcaři v Markneukirchenu velmi rychle dohnali hlavně proto, že hodně německých smyčcařů pracovalo jako pomocníci u různých francouzských mistrů. Tak například Christoph Nurnberger pracoval 5 let jako pomocník u J. B. Vuillauma. Někteří pracovali u Bausche v Londýně atd.

V dějinách houslí je Ital Luigi Tarisio označován jako obrovský fantasta, který kdy žil. Byl horečně dychtivý po starých nástrojích. Byl by snad schopen zločinu, kdyby mu chtěl někdo vzít některý znamenitý nástroj z jeho sbírky.

Luigi Tarisio, o němž víme jen to, že se narodil v posledním desetiletí 18. století v Miláně a musel pocházet z chudobné rodiny, protože neměl žádné vzdělání a zůstal do smrti analfabet. Jako mladík vstoupil do učení na stolaře. Během učební doby se naučil hrát na housle a když mu bylo 20 let, vydal se na vandr křížem krážem Itálií. Večer hrával v noclehárnách za chléb a víno, ve dne navštěvoval selská stavení, kde opravoval různý nábytek. Přitom se nikdy nezapomněl zeptat po starých houslích. Tyto nálezy nebyly v Lombardii nijak vzácné, protože zde pracovalo ve větších městech asi 200 houslařů. Tarisio měl na mistrovské housle zvláštní čich. Na svých cestách sebou stále nosil několik bezcenných houslí, které vyleštil a seřídil. To byla návnada na majitele mistrovských, ale často velmi poškozených houslí. Velmi rádi se poškozených houslí zbavili, zvláště když za ně dostali housle nové, naleštěné. Když se jednalo třeba jen o části houslí, spokojili se obyčejně majitelé s měďákem. Tarisio kupoval všechno. Hmatníky, kolíčky, kobylky, rozbité desky i struníky. Zvláště však slídil po vignetách. Největší úspěchy měl v klášterech, kde se nabízel, že jim opraví nástroje. Často mu darovali nástroje, které se údajně nevyplatilo opravovat. Tarisio se vždy vracel do své podkrovní světničky v Miláně s bohatými úlovky. Tato světnička se nacházela ve špinavé noclehárně blízko Porta Tenoglia v ulici Legnano. Tam si uspořádal vše co si přinesl. Brzy se naučil rozpoznávat mistrovské nástroje vyrobené italskými houslaři. Vše cenné co se mu dostalo do rukou pečlivě uschoval. Méně hodnotné nástroje byly určeny na výměnu. Z částí, které nakoupil, sesadil nástroje, které užil také na výměnu. Často do nich lepil i vignety známých jmen, které získal. Po 15 letech tohoto vandrování získal Tarisio nádhernou sbírku starých italských nástrojů, jakou se dosud nepodařilo nikomu pořídit. Stal se z něj takový znalec, že nejenže poznal na první pohledškolu nebo mistra, ale určil i přesně dobu, kdy byl nástroj postaven.

Tarisio nebyl jen sběratel. Chtěl ze své sbírky také vytěžit co nejvíce, aniž by se vzdal těch nejcennějších nástrojů. Vybral šest houslí ze své sbírky a vydal se s nimi pěšky do Paříže. Housle měl svázány v pytli na zádech. Slyšel, že v Paříži je po italských mistrovských houslích velká poptávka. Trvalo mu to měsíc, než přišel do Paříže. V Miláně získal adresu tehdy velmi známého houslaře Aldrica. Před nablýskaným obchodem si uvědomil jak vypadá a že se to nesrovnává s jeho cenným nákladem. Jeho šaty byly odrané, boty děravé, obličej měl opálený sluncem a velmi zarostlý. Přesto vstoupil dovnitř a ptal se pana Aldrica, zda chce koupit Cremonské housle. Aldrik jej změřil od hlavy k patě a měl podezření, když viděl takového otrhance, že jde o podvodníka. Jaké však bylo jeho překvapení, když jeho návštěvník vytáhl ze svého tlumoku pravého Nicolu Amatiho malý formát. Nástroj byl velmi zachovalý, ale bez hmatníku a struníku. Aldric na sobě nedal znát své překvapení, s velkou pečlivostí si prohlédl nástroj a zeptal se na cenu. Tarisio si řekl poměrně vysokou cenu, takže Aldric se vzdal naděje, že prodávající nezná cenu tohoto nástroje. Chtěl však vidět i ostatní nástroje. Tarisio mu je položil do řady na pult. Jedny Maggini, jedny Francesco Rugeri, jedny Storioni a dvoje Grancino. Když si Aldric prohlédl všechny nástroje, nabídl Tarisiovi poměrně nízkou cenu, kterou po dlouhém smlouvání o polovinu zvedl.

Tarisio nebyl se svým výdělkem nijak nadšen. Čekal, že získá daleko větší částku, protože věděl, že se jednalo o znamenité nástroje. Ale nakonec si přiznal, že je sám vinen. Aldric by mu určitě nabídl daleko víc, kdyby nástroje byly seřízeny, uloženy v pěkných pouzdrech a nabízel je muž hezky oblečený, který by přijel v kočáře. Tarisio si z toho vzal ponaučení pro příště. Vrátil se do Itálie, získal za peníze, které dostal od Aldrica více znamenitých houslí a za 3 měsíce se opět vypravil do Paříže. Tentokrát byl oblečen podle poslední módy a pronajal si kočár. Navštívil všechny Pařížské houslaře, především Vuilaumma, Chanota, Ganda a Thibouta. Ti mu nabízeli vyšší a vyšší ceny. U tohoto způsobu prodeje zůstal Tarisio 30let. Každým rokem navštívil Francii, kočár bohatě naložen vzácnými nástroji. Odhaduje se, že během této doby vyvezl z Itálie asi 1000 cenných nástrojů. Svoji úžasnou šikovnost v těchto obchodech stále stupňoval. Procestoval celou Itálii a všude měl svoje zákazníky. Vyměňoval nové méněcenné housle za poškozené, ale mistrovské nástroje. Navštěvoval aukce a různé fandy, kteří mu zjišťovali majitele starých houslí.

Všechny prvotřídní nástroje si ponechával ve své sbírce, ty nikdy neprodával.

Čas od času prohodil meziřečí k svým odběratelům ve Francii: “Já mám takové Stradivárky, které se musí obdivovat jen v kleče na kolenou. Na ty ještě nebylo hráno. Jsou jakoby teprve vyšly z dílny Stradivariho. Snad vám je příště přivezu ukázat, ať se můžete pokochat.”

Dvacet let tak dráždil Vuilaumma a Ganda, až jednou Vuillaume zvolal:”Vy chcete pravděpodobně, abychom na ty housle čekali jakožidé na Mesiáše.” Od té doby mluvili Pařížští houslaři jen o houslích “Messias”, které zatím ale nikdo neviděl.

Tarisio rozšířil své cesty na Anglii. Londýnský houslař John Hart zavedl jednou Tarisia v roce 1851 k panu Jamesu Godingovi, proslulému Londýnskému sběrateli. V salonu, který měl stěny potaženy žlutým hedvábím, stály skleněné skříně, v nichž byly uloženy v červeném safiánu zdobeném zlatem nejcennější Cremonské nástroje. Tarisio stál uprostřed salonu. Sotva vzal sběratel do ruky housle ze skříně, Tarisio mu ihned řekl o kterého mistra jde a v kterém roce jej vyrobil, aniž by sám vzal nástroj do ruky. Tak to šlo kus za kusem, aniž by se jen jednou zmýlil. Pan James Goding byl tím velmi překvapen. Naklonil se k Johnu Hartovi a zašeptal: ”Tento muž cítí housle jako ďábel chudou duši. On přece neměl ani čas si tyto nástroje prohlédnout.”

Tarisio znal však všechny tyto nástroje, jelikož je sám před časem přinesl do Londýna nebo Paříže. Přesto měl úžasně vycvičené oči,že na první pohled poznal o jaký nástroj se jedná.

V Londýně se Tarisio seznámil také se sběratelem Charlesem Readem, od něhož se dověděl zajímavou příhodu. Tento mu jednou vyprávěl, jak se Pařížský houslař Georges Chanot vypravil do Španělska hledat staré nástroje. Neměl úspěch, až přišel v Madridu k houslaři Ortegovi. Tam mu padla do očí cellová horní deska, která stála u dveří osvícená sluncem. Podle krásného žlutočerveného laku poznal, že se jedná o desku z cella Stradivariho. Koupil tu desku od Ortegy za 40 Peset. Ortega mu řekl, že cello vlastní jedna stará dáma v Madridu. Přinesla mu je, aby opravil horní desku. On jí však udělal desku novou, protože to bylo pro něho jednodušší. Chanot si desku odvezl do Paříže, opravil ji a pověsil si ji v obchodě na stěnu. Při příští návštěvě Tarisia u Chanota zůstal Ital stát jako okouzlen. Jeho oči ihned upoutala deska, v níž poznal dílo Stradivariho. Nedal se odbýt, až mu Chanot tu desku prodal za 1.000.- Franků. Tarisio ihned odejel do Madridu, kde vyhledal Ortegu a od něj se dověděl adresu majitelky toho cella. Když přišel Tarisio k té staré dámě a ptal se na cello, dostal typicky Španělskou odpověď:”Seňore, cello je Vaše.” Bylo by to krásné, jenže Tarisio věděl, že je to jen taková Španělská zdvořilostní fráze, která se nesmí brát doslova. Po několika zdvořilostních větách přešel Tarisio na vyjednávání ceny. A tu se ukázala stará dáma jako zdatná obchodnice. Konečně po dlouhém smlouvání si Tarisio cello odvezl za 4.000.- Peset. Přešťasten se Tarisio vracel do Paříže. Aby byl co nejdříve v Paříži, použil k cestě obchodní loď. Když se loď blížila k Bretaňským břehům, nastala bouře a loď se zmítala sem a tam. Tarisio se uchýlil do podpalubí, pochopitelně se svým cellem, které celou noc držel v náručí. Druhý den se bouře uklidnila a Tarisio se konečně dostal do Paříže, kde u Chanota nechal sundat falešnou desku a naklížit původní. Krátce nato toto nádherné cello, které Stradivari postavil pro Španělský kvintet, koupil jeden Anglický sběratel za 20.000.- Franků. Tarisio sám odvezl cello do Londýna. Když je předal, navštívil svého přítele Reada, kterému vyprávěl o zážitku na lodi takto:”Už jsem si opravdu myslel, že pro to Španělské cello je to poslední hodinka.” O nebezpečíživota, ve kterém se sám ocitl, neřekl ani slovo. Tak se může zachovat jen vášnivý sběratel.

Třicet let opatřoval sběratelům a houslařům v Paříži a Londýně staré nástroje, při čemž si ty nejkrásnější nechával ve své sbírce. V Paříži podnikal Tarisio své obchody jako vážený muž, ale v Miláně žil jako krtek ve svém podkroví, kam nikoho nevpustil. Dveře zajišťoval zástrčkou a řetězem, takže žádný ze sousedů nevěděl, co ve svém bytě přechovává. Jednoho večera byl viděn jak přichází domů. Pak se několik dnů neukázal, až konečně sousedé upozornili magistrát. Ti poslali dva magistrátní úředníky, kteří nechali vylomit dveře. Tarisio ležel oblečen a v náručí křečovitě svíral dvoje housle. Ubožák byl už ztuhlý a studený. Zařízení pokoje sestávalo jen z pracovního stolu, na němž bylo stolařské nářadí a dvou židlí. Přesto místnost byla tak přeplněná, že tam nebylo k hnutí. U stropu visely housle, jiné byly pověšeny na stěnách. Půl tuctu violoncell a jeden kontrabass stály v rohu zabaleny v plátně a všude byla naskládána houslová pouzdra. Pozdější soupis ukázal, že tato vskutku šperkovnice ukrývala půl tuctu houslí, několik viol a cell Stradivariho. K tomu kontrabass od Gaspara da Saló a více než 100 houslí těch největších Italských mistrů. Zástupci magistrátu se o tyto nástroje nezajímali. Zajímaly je jen peníze a šperky. Také nakonec objevili v matraci silný svazek cenných papírů a značnoučástku ve zlatě. Peníze byly zajištěny, nebožtík odvezen a byt zapečetěn. Pak magistrát vyhlásil výzvu, aby se přihlásili dědici zemřelého milánského občana Luigi Tarisia.

Tak skončil život sběratele Tarisia. Úřady zjistily, že Tarisio 10 let před smrtí zdědil malou zemědělskou usedlost ve Fontanetto, v blízkosti Novary. Dvě jeho provdané neteře na této usedlosti hospodařily. Tyto se staly právoplatnými dědičkami. O nástroje se moc nezajímaly, protože částka, kterou zdědily v cenných papírech a ve zlatě - převážně to byly Španělské Dublony, pro něž měl Tarisio zřejmě slabost - činila 400.000.- Lir.

Tarisio byl mrtev, neteře se o peníze rozdělily a nástroje zatím zůstávaly v Tarisiově pokoji. V Miláně nebyl žádný zájemce, který by tuto veteš koupil, jak se vyjádřily dědičky. Ale jeden obchodní cestující, který zastupoval Milánskou firmu obchod s hedvábím v Paříži, přivezl zprávu o Tarisiově smrti už během týdne do Paříže. Vuillaume byl první, kdo se to dověděl. Vzal všechny peníze co měl na hotovosti a za hodinu seděl ve vlaku do Itálie. Když přijel do Novary, bylo to začátkem ledna 1855, nechal se ještě ten večer zavézt do Fontanetta. Když se ptal po neteřích Tarisia, ukázali mu nízké hospodářské stavení. Vstoupil dovnitř a ocitl se v prostorné prázdné místnosti, která sloužila i jako kuchyň. Na otevřeném ohništi visel očazený kotel a u stolu seděli obě rodiny u večerní polévky. Vuillaume, který mluvil plynně italsky, se představil a byl vřele uvítán. Musel podle tehdejších zvyklostí usednout ke stolu, nabídli mu sklenici vína a rozpovídali se o podivínském strýci:”Ten blázen!” prohlásila jedna z nich. “On těch peněz vůbec neužil. Živil se jen chlebem a pečenými kaštany, nikdy si nedopřál maso, nebo trochu vína. To se mu zdálo příliš drahé. Měl se oženit a mohl ještě žít.” prohlásila babička. Ale Vuillaume se nemohl udržet, jak ho pálil jazyk, aby se zeptal:”A kde jsou ty nástroje?” “V Miláně” odpověděla mu jedna neteř. “A tady nemáte nic z toho?” zeptal se Vuillaume.. “Ale ano, šest houslí je tady.” “A kde jsou?” “Tam.” Ukázala do rohu, kde bylo šest bedniček naskládaných na sobě. Vuillaume vyskočil. “Mohu se na ně podívat?” zeptal se zdánlivě klidně, ale hlas se mu chvěl. “Jak si přejete, ale není na tom nic k vidění, staré housle.” Přinesli bedny a postavili je na hliněnou zem. Vuillaume si klekl a čekal až jedna z neteří otevře bednu. Každé housle byly uloženy v pouzdře z té doby, kdy byly zhotoveny. Pouzdra byla zhotovena z krásného dřeva, nádherně vykládaná, vyložená sametem a otevírala se na úzké straně, takže nástroj se tam musel zasunout.

První housle, které Vuillaume vyňal, byly nádherné Stradivárky z té nejlepší doby. Druhé a třetí byly zcela nepoškozené nástroje od J. B. Guadagniniho. Čtvrté housle byly překrásné Guarneri del Gesů, jejichž lak ohnivě zářil. Pak následoval nástroj zlatě zářící od Carlo Bergonziho. Největší překvapení jej však čekalo v šesté bedně, jejíž otevření dalo více práce, protože bedna byla opásána ještě dvěma kovovými pásy. Když Vuillaume konečně housle vyndal z pouzdra a zvedl je proti světlu svíčky, neubránil se výkřiku překvapení. Byly to ony! Housle Messias. Byly jako by je Stradivari právě dokončil, zářící šperk tajemně vábivý a překvapivěčistý v tónu.

Na tyto housle nebylo ještě hráno. Hrabě Salabue je kdysi získal s dědictvím po Stradivarim. 60 let je uchovával ve své sbírce. Tarisiovi se podařilo je koupit v roce 1824 z dědictví po hraběti Salabue, ale nikdy se nemohl odhodlat k tomu, aby je ukázal svým obchodním přátelům. Vuillaume pochopil, že ten starý blázen raději zemřel, než by se rozloučil s tímto nástrojem.

Vuillaume často vyprávěl zážitky, které měl v příštích dnech a byla to nejsilnější vzrušení jaká při svém povolání v životě zažil. V podkrovní světničce v ulici Legnano nalezl 144 houslí, violy a cella. Bylo to 24 Stradivárek ze všech period velkého mistra, jedny menší Guarneri del Gesů a dvoje jeho housle, které postavil ve vězení, čtvery housle Nicola Amatiho, jedna viola Gaspara da Saló. Vuillaumovi až oči přecházely nad tím zázrakem.

Nebylo mistra slavné Italské epochy, jenž by zde nebyl zastoupen. Spolu se šesti nástroji z Fontanetto to bylo 150 nástrojů. Vuillaume se s prohlídkou nástrojů moc nechtěl zdržovat, už proto, že měl obavy, aby si dědicové neuvědomili skutečnou hodnotu těchto nástrojů. Přinesl svoji peněženku a odepjal pás, který nosil pod šaty a v němž nosil peníze. Pak spočítal celou hotovost, kterou u sebe měl. “Mám 80.000.- Franků u sebe” oznámil dědičkám. Neteře spěchaly uzavřít obchod, protože tolik peněz neočekávaly. Tak získal Vuillaume velkolepou sbírku za obnos, který v Lirách dělal 100.000.- Lir. Přitom tato sbírka měla už tenkrát hodnotu nejméně 2 milióny Franků. Vuillaume musel za tyto nástroje dostat daleko víc, protože zemřel jako mnohonásobný milionář.

Dlouho se mělo za to, že první housle byly postaveny ve Francii. Francouzi byli přesvědčeni, že první housle v dnešní podobě postavil Dieudonné Montfort v roce 1602, o čemž byl záznam v Mirecourtském státním archivu. Další, kterého považovali za prvního byl Claude Medard, žijící v Nancy.

Je známo, že v Nancy tamní šlechta velmi pěstovala hudbu a proto také zaměstnávali hodně loutnařů a stavitelů viol. V Nancy žil v té době také loutnař Tyversus, o němž se říkalo, že byl “otcem” houslí.

Kolem roku 1616 žil v Nancy Claude Medard, o němž se ví, že stavěl znamenité violy. Z jeho tří synů odešel Francois do Cremony a údajně se vyučil u Stradivariho. Další dva synové Jean a Nicolas byli nejen dobří houslaři, ale i houslisté a byličlenové dvorní kapely arcivévody Charlese III. von Lotringen.

Francois Medard se po vyučení usadil v Mirecourtu. Má se zato, že byl zakladatelem místního houslařského cechu, který z Mirecourtu udělal druhý Markneukirchen. Jakmile si zařídil dílnu, zavolal k sobě své dva bratry Jeana a Nicolase. Brzy přišli do Mirecourtu další houslaři, kteří byli místními rodáky. Byli to Sebastian Bourdet, Bocguai a Claude Perray. Také známé jméno Vuillaume se objevilo mezi Mirecourtskými houslaři. Vuillaumovy housle z té doby, přestože jsou dobře pracovány, nesou stopy sériovosti a tónově jsou nevyrovnané. Tyto nástroje jsou postaveny Jeanem Vuillaumem, který v roce 1730 - 1750 pracoval podle modelu Magginiho. Jedny jeho housle z roku 1738 se nacházejí ve sbírkách Pařížské konzervatoře. Mají krásně řezanou hlavičku, ale effy jsou řezány školácky. Jsou žlutě lakovány, lak slabě nanášen. Tónově je tento nástroj slabý. Vuillaumů bylo celkem asi 20.

Nejlepší z nich byl Jean Baptista Vuillaume, s nímž se seznámíme ve zvláštní kapitole.

V krátké době zaznamenal Mirecourt obrovský rozmach a výroba nástrojů zde trvá dodnes. Brzy se naučily celé rodiny v Mirecourtu vyrábět různé díly houslí a tak se rozeběhla dělba práce. Ti kteří vynikli, odešli do Paříže a stali se z nich znamenití houslaři, jiní se věnovali obchodu a někteří opravám starých nástrojů. Tito všichni přijímali do učení a za pomocníky jen mladé lidi z Mirecourtu, kteří se po určité době vraceli zase domů a tím Mirecourt získával zdatné pracovníky.

Antoine Vidal, znalec v dějinách houslařství, napočítal 50 znamenitých houslařů z Mirecourtu. Podle houslaře Jacguota, který se zabýval historií Mirecourtu, jich tam bylo kolem tisíce.

V soutěžení Mirecourtu s Mittenwaldem se Mirecourt v druhé polovině 18. století poškodil tím, že začal používat lihový lak. Brzy však od tohoto laku upustily a začali používat nový lak, který byl jejich tajemstvím a připomínal neapolitánský lak, jaký používali Gagliánové.

V Mirecourtu se vyráběly housle rozličných cen a i ty nejlevnější byly zvukově dobré. Díky dobrému modelu a pěknému laku ovládli na začátku 19. století světové trhy. Hlavně ovládli trhy v Anglosaském světě a jižní Americe. Užívali hezké dřevo a mořením ještě zvýraznili kresbu let. Užívali lak vysokého lesku. Nebyly to samozřejměžádné mistrovské nástroje, ale protože byly i tónově dobré, dobře se prodávaly.

V Mirecourtu se začaly také vyrábět lisované housle, čímž bylo odbouráno dlabání desek a klenutí se lisovalo do formy za horka. Ušetřilo se na materiálu, ale tento způsob se neosvědčil. Také vykládání a luby, krk i hlavička byly dělány na strojích. Tak byly housle vyráběny na běžícím pásu. Kupujícím se pochopitelně nic neřeklo, takže označení “violon moulé” znali jen odborníci. Byly to zcela bezcenné výrobky. Protože již velmi dlouho Mirecourt nepoužívá ve svých cenících označení “violon moulé”, má se za to, že od této výroby upustili a vrátili se k poctivé ruční práci.

Mezi Pařížskými a Mirecourtskými houslaři panovala vždy shoda. Nenávist a závist byly pojmy neznámé členům Pařížského houslařského cechu. Už proto, že všichni pocházeli z Mirecourtu a většinou byli nějakým způsobem spřízněni. Seznam členů cechu nese celou řadu významných jmen, jako: Trevillot, Lupot, Medard, Chappuys, Jacguot, Gand, Chanot, Bernandel, Clement, Pigue, Sinoutre a Rambaux, což jsou jen jména těch nejlepších. Mnozí z nich založili rodiny a měli hodně dětí. Bylo nepsaným zákonem, že synové šli ve šlépějích svého otce. Tak například bylo 14 houslařů jména Trevillot a Vuillaumů bylo 20.

Proti jednomu Mirecourtskému houslaři vznesla Paříž hrozné obvinění. Byl to Sebastian Medard, který přišel do Paříže se svou dcerou a jejím ženichem. Zlí sousedé ho obvinili, že ve své dílně dělá falešné peníze. Nalezli u něj kotlík s roztaveným kovem, z nějž si chtěl odlévat nějaké nářadí. To byl dostatečný důvod, aby byl odsouzen k smrti. Tak nelidsky ho mučili, aby z něj dostali přiznání, že ve vězení zemřel. Tento justiční omyl byl tím horší, že se jednalo o Medarda, který přivedl Francouzské houslařství na výši.

Je třeba zmínit se také o Augustýnu Chappuys. Jeho housle nádherně zní, ale jeho lak je nehezký, špinavě žlutý. Přesto na jeho nástroj hrál s oblibou znamenitý houslista a dirigent Habeneck. Ten je později daroval Pařížské konzervatoři. Augustýn Chappuys se později vrátil do Mirecourtu, kde vyučil velký početžáků.

Lepší než Chappuys byl jeho rodák Luis Pigue, který byl v první polovině 18. století uznáván jako nejlepší houslař. Technické provedení a švih jeho prací mu přinášely už za jeho života to největší ocenění. Říkalo se něm, že je dědicem Cremony.

Vedle Pigue se v Paříži usadil také Franz Fent, původem z Tirol. Před tím pracoval v Cremoně a stavěl znamenité housle, jen dřevo užíval méně kvalitní. Spolu s ním přišel do Paříže Ital Panormo.

Přístup Francouzských houslařů k těmto cizincům nebyl zrovna přátelský a proto Panormo odešel do Londýna, kde si již dříve otevřel filiálku. Tím udělal velké štěstí. Jeho krásné nástroje se v Londýně dobře prodávaly, zvláště proto, že byly podobné houslím Andrea Guarneriho, za něž je také mnozí obchodníci prodávali, ač on sám se tomu bránil. Měl několik synů, z nichž vesměs vychoval výborné houslaře.

Koncem 18. století dostal Louis Pigue v osobě Nicolase Lupota rivala, jenž jej svým uměním překonal a získal pověst nejlepšího Francouzského houslaře. Náhoda tomu chtěla, že toto “světlo Francouzského houslařského umění” spatřilo světlo světa v Německu. Jeho otec Francois pocházel z Mirecourtu, matka Marie Touly byla dcera houslaře z Nancy. Francois Lupot byl jako houslař knížete z Würtenbergu povolán do Stuttgartu v roce 1758 a v tom roce se tam narodil Nicolas. Otec zůstal ve službách knížete 12 let. Pak se odstěhoval do Orleansu. Tady prožil Nicolas svá učednická léta. V roce 1794 odešel do Paříže, kde se osamostatnil. Měl štěstí, že jeho rukama prošly ty nejkrásnější Cremonské nástroje. Poznal, že Stradivari převyšuje svým uměním všechny ostatní Italské mistry. Takže začal pracovat podle vzoru Stradivariho. Nekopíroval jej do detailů, ale vložil do své práce hodně osobitého. Například rozšířil spodní část a upravil effy podle svého vkusu. Používal překrásný lak, který se téměř vyrovnal Cremonskému. Mnozí znalci mu vytýkali, že jej nanáší příliš silně, ale Anglický znalec Stradivariho prohlásil jeho lak za nejkrásnější po Cremoně.

Lupot stejně jako jeho vzor Stradivari propracovával každou maličkost pečlivě a tím dosáhl velkého mistrovství. Známý virtuóz Gaviniez prosadil, že Pařížská konzervatoř odebírala od Lupota každým rokem několik vynikajících nástrojů a ty darovala svým nejlepším žákům.

V Německu hrál na jeho housle Ludwig Spohr, který je získal výměnou za housle Guadagniniho v Paříži. Brzy si je tak oblíbil, že je měl stejně rád jako kdysi Guarnerky, které mu byly ukradeny a na které nemohl zapomenout po celýživot. Nicolas Lupot zemřel r. 1824 v Paříži.

Jeho zeť Charles Francois Gand (1787 - 1845) pocházel z Mirecourtu a byl žákem Lupota. Svou prací mu dělal čest. Jeho podnik převzal již v roce 1820.

Dalším žákem Lupota byl Sebastian Philippe Bernandel z Mirecourtu. Jeho housle a cella jsou ve Francii velmi ceněna hlavně pro jejich jasný tón.

Synové těchto dvou mistrů založili později ještě dnes světoznámou firmu Gand a Bernandel. Potom se věnovali především obchodu starými nástroji. V tomto obchodě byli velkými konkurenty bratrům Hillům v Londýně.

Byla již zmínka o tom, že dynastie Vuillaumů měla 20 členů. Nejznamenitější z nich a nejlepší houslař Francie v 19. století byl Jean Baptista Vuillaume.. Narodil se roku 1798 v Mirecourtu a zemřel v roce 1875 v Paříži. Po vyučení u svého otce, jako dvacetiletý odešel do Paříže, kde se setkal s rodákem z Mirecourtu, námořním důstojníkem Francois Chanotem. Tento se zabýval sestrojením nového modelu houslí. Od něj zhotovené tzv. “Chanotovy housle” se nalézají v mnoha muzeích. Jsou dnes ceněny jen jako kuriozita. Model připomíná tvar kytary, bez růžků a na místo effů jen podlouhlé otvory. K upevnění strun sloužil naklížený struník jako u loutny. Šnek je otočen dozadu, což mělo usnadnit navlékání strun do kolíčků. U publika neměly tyto Chanotovy housle úspěch. Byl to vlastně, pokud se tvaru houslí týká, krok zpět. Vuillaume pracoval 3 roky u Chanota a pak založil vlastní dílnu. Jeho současníci jej znali jako správného, jednoduchého člověka, který až do své smrti byl posedlý pilnou prací. Jeho tvrdé mládí plné strádání ho naučilo skromnosti a takový zůstal i když byl už velmi bohatý. Říkalo se, že své povedené kopie velmi často prodal jako originály, čímž vlastně zákazníky podváděl. Antoine Vidal došel k tomuto závěru: není nejmenšího důkazu, že by Vuillaume takovéto podvody prováděl. Je pravda, že Vuillaume, když viděl jaká obrovská je poptávka po starých mistrovských houslích, pustil se do zhotovování kopií, což se mu znamenitě dařilo a dosáhl v tom obrovského mistrovství. Samozřejmě, že nemohl zabránit tomu, aby majitelé těchto nástrojů v budoucnu je nevydávali za originály. Jeho kopie byly od originálů na první pohled k nerozeznání. I vignety byly napodobeny. Tónově tyto nástroje byly výtečné. Přesto Vuillaume tyto nástroje prodával za směšnou cenu 300 Franků za housle a 500 Franků za cello. To vyvrací nařknutí, protože Cremonské housle už tehdy stály 5.000 - 10.000 Franků.

Vuillaume při své píli zhotovil asi 3.000 nástrojů a mnoho z nich dnes je považováno za Cremonské nástroje. Zajímavá je v této souvislosti jeho vskutku úžasná rychlost, s níž Vuillaume pracoval.

Když mu jednou přinesl Paganini do opravy své Guarnerky, v krátkém čase mu Vuillaume předložil místo jedněch dvoje, které byly na první pohled k nerozeznání. Byly to Guarnerky a jejich kopie. Paganini sám nejprve sáhl po kopii. Paganini byl tak uchvácen, že Vuillaumovi nabídl za tuto kopii velkou částku. Vuillaume mu však tuto kopii daroval. Paganini si tohoto nástroje velmi cenil a později jej daroval svému nejmilejšímu žáku Sivorimu.

Vuillaume hodně spolupracoval se Savartem, který se zabýval matematickým výzkumem rezonance Stradivariho houslí. Při tom mu hodně pomohl Vuillaume, o němž se Savari vyjádřil, že zná Stradivariho housle líp než sám Stradivari. Vuillaume se také intenzívně zabýval zhotovováním laků. Podařilo se mu zhotovit lak, který měl nádherný lesk, zářivou barvu a překvapující průhlednost. Bohužel střežil tento recept až do své smrti, takže s ním byl pohřben.

Vuillaume byl také náročný při výběru materiálu na své nástroje. Z tohoto důvodu podnikal dlouhé cesty, při nichž hledal vhodný materiál i na tanečních parketech, skupoval desky ze dveří a ze starého nábytku, obložení zdí a podobně. Za takové dříví, které se mu líbilo byl ochoten zaplatit každou cenu. Nakonec přišel k přesvědčení, žečerstvé dřevo nařezané na 4 cm přířezy, které se nechá nejméně 10 let vyschnout, odpovídá všem požadavkům.

Kromě jiného se Vuillaume také zabýval vývojem violy. Postavil violu velkého formátu, kterou pojmenoval “Contraalto”. Protože se na ni obtížně hrálo, neuplatnila se. Naproti tomu se velmi zasloužil o zlepšování smyčce. Smyčec prodělal spoustu změn než dospěl k dnešní podobě. Původně smyčec sestával z prohnutého prutu se zářezy na koncích, v nichž byly uchyceny žíně. Teprve v 15. století vznikl smyčec, který již byl opatřen hlavičkou a žabkou, i když zatím velmi primitivní. Trvalo to dalších 20 let než bylo uchycení žabky drátem, nahrazeno šroubkem a matičkou, tak že se napětí žíní dalo měnit. Stále však se užívaly smyčce s prohnutím jako luk, i když ne tak nápadné. Protože tenkrát ještě technika smyčce nebyla na té výši jako dnes, tento smyčec plně vyhovoval.

První podněty ku zlepšení stávajícího smyčce dal Tartini, který začal prosazovat novou techniku smyků. Začalo se užívat lehčí dřevo, průhyb prutu se změnil směrem k žíním a žíně byly u žabky více, u hlavičky méně vzdálené od prutu. První smyčce Viotiho z roku 1790 měly ještě prut rovný a žíně rovnoběžné s prutem. Největší pokrok ve výrobě smyčců dosáhli Tourtové v Paříži. Otec Francoise Tourta dělal smyčce pro Viotiho a jeho pokračovatelem se stal jeho syn Francois Tourte (1747 - 1835), který vyvinul smyčec v dnešní podobě. Můžeme jej plným právem nazvat “Stradivari smyčců”. Byl údajně vyučen hodinářem. Při tomto povolání získal cit v prstech a smysl pro přesnost, což plně využil při práci na smyčcích. První smyčce zhotovil z částí sudů, jelikož neměl peníze na specielní dřevo. Postupně vyzkoušel různé druhy dřeva, až se nakonec přesvědčil, že nejlepší je fernambuk. V roce 1775 vypukla válka mezi Anglií a Severní Amerikou, což ztížilo dovoz barevných dřev, která ve velkém množství dovážely Francouzské barvírny. Během této války stál 1 Pfund fernambuku asi 7 Franků a přitom musel Tourte prohlédnout až 50 metráků, než našel poleno, které mělo rovná léta a bylo bez suků. Tato skutečnost také vysvětluje, proč Tourtežádal již tenkrát za smyčec až 12 Louisdorů.

Tourte také určil délku smyčců, která platí dodnes. Porovnal názory Viotiho a Rudolfa Kreutzera a stanovil délku houslového smyčce na 74 - 75 cm. Délku cellového smyčce na 73 - 74 cm. Určil také přesně výšku hlavičky a žabky, čímž dosáhl správné vzdálenosti žíní od prutu, takže při hraní se prut nemohl dotýkat strun. Nejdůležitější však bylo určení těžiště smyčce, které posunul blíže k žabce. I když byla váha žabky ovlivněna kovovými částmi, určil, že těžiště musí být při délce žíní 65 cm přesně 19 cm od žabky. Pruty řezal Tourte z polena přesně po letech. Prohnutí prutu prováděl nahřátím. Prut měl v dolní části 11 cm stejnou sílu - 8,6 mm. Od tohoto místa stejnoměrně prut zeslaboval až na sílu 5,3 mm u hlavičky.

Jeho ruce i oči měly takovou jistotu, že pracoval s neuvěřitelnou přesností. Říká se, že Tourte neměl žádné školy a že dokonce neuměl číst ani psát. O to více udivuje s jakou přesností dovedl určit síly prutu. On také určil počet 150 - 250 žíní, podle síly, což odpovídá váze, která se uzákonila v celém světě. Také dnešní zasazení žíní do žabky s použitím kroužku a perleťové zásuvky je vynález Tourta. Jeho smyčce získaly brzy takovou pověst, že brzy i při své píli nestačil uspokojit všechny zájemce. Proto se tehdy J. B. Vuillaume rozhodl zavést výrobu smyčců podle přesně určených pravidel. Vymyslel způsob, podle něhož mohl kterýkoliv smyčcař vypracovat prut s vlasovou přesností.

Také Francois Lupot, bratr Nicolase, zhotovoval znamenité smyčce. Vuillaume vyučil v tomto oboru mnohožáků, mezi jinými také Voirina, který pocházel z Mirecourtu. Německý houslař Christov Nürnberger pracoval 5 let u Vuilaumma. Jeho zásluhou se zavedla výroba smyčců také v Markneukirchenu, kde výroba mistrovských smyčců dosáhla vysoké úrovně.

Vuillaume zkoušel nahradit drahý fernambuk kovem. Tyto smyčce používali někteří velcí houslisté jako Baillot a Alard při svých koncertech, a to s velkým úspěchem. Nevýhodou těchto smyčců bylo, že těžiště se u nich posunulo do středu, což pochopitelně dělalo houslistům potíže. Proto se kovové smyčce Vuilaumma přestaly vyrábět.

Každopádně byl Vuillaume všestranným umělcem, který své vlasti dělal čest. V pozdějších letech se z něj stal úspěšný obchodník starými nástroji. Popud k tomu dalo setkání se sběratelem a obchodníkem Tarisiem. Tato příhoda si zaslouží zvláštní kapitolu.

Není známo, zda Stainer vychoval nějakého žáka, jenž by v jeho umění pokračoval.

Měl dva bratry, Markuse a Pavla. Markus byl houslař, zatímco Pavel byl stolař a pracoval v Absamu. Je známo několik výborných houslí od Markuse, ale daleko krásnější jsou jeho gamby, na nichž je vskutku mistrovská práce. Je prokázáno, že Markus pracoval nějakýčas s Jakobem a později napodoboval jeho model, protože po Stainerových houslích byla velká poptávka.

V Bozen žil v době Stainera stejně starý Mathias Alban (1621 - 1712). Stejné stáří vylučuje, že by mohl být žákem Stainera. Je známo, že se jako přátelé navštěvovali, přičemž se Alban mnohému od Stainera přiučil. Ve své práci využíval Alban předností Stainerova modelu, stejně jako předností N. Amatiho.

Stavěl podle modelu Stainera, který trochu prodloužil. Byl velmi pilný až do vysokého stáří. Snažil se model zlepšit a používal nádherný materiál, stejně jako překrásný jantarový lak. To vysvětluje, proč se za jeho nástroje už za jeho života platily vysoké ceny.

Dožil se 91 let a své stáří prožíval v blahobytu. Mezi jeho početnéžáky patří především Joanes Jais, s nímž se ještě setkáme v souvislosti s Bavorským houslařským rájem.

Ještě lepší než Alban byl Mittenwaldský Mathias Klotz (1656 - 1743), který byl vlastně zakladatelem Mittenwaldského průmyslu.

Horami chráněné městečko Mittenwald na staré obchodní cestě z Augsburgu do Itálie, může děkovat rozkvětu obchodu v Benátkách. Benátští kupci v Mittenwaldu zřídili tržiště, kde pořádali pravidelné trhy. To všechno zaniklo v 30 leté válce. Trhy byly přemístěny do Bozenu a obyvatelé Mittenwaldu se vrátili zpět k zemědělství. Mnozí odešli do světa jako podomní obchodníci. Teprve přičiněním Mathiase Klotze nastal v Mittenwaldu nový rozkvět.

Tento vynikající německý houslař se jako mladík naučil základům houslařství pravděpodobně ve Füssenu nebo ve Vilsu, kde byla kolébka dobrých houslařů. Protože měl neobyčejné nadání, vzali ho italští kupci sebou do Padovy, kde ho přijal do učení na 6 let Giovanni Reichel.

Klotz zůstal v Itálii 20 let a pak teprve se vrátil do Mittenwaldu. Jeho dlouhý pobyt v cizině prospěl jeho obchodní zdatnosti a prozíravosti. Viděl, že Mittenwald má výhodnou polohu a že většina lidí se zabývářezbářstvím, nebo obchodem. Přitom poptávka po houslích ve světě vzrůstala. Tak přišel na myšlenku vyrábět housle ve velkém.

Mathias Klotz přestože se vyučil v Itálii, nikdy nenapodoboval italské mistry, ale pracoval vždy podle Stainera. Vedla ho k tomu skutečnost, že cizí kupci se stále sháněli po houslích Stainera. Klotz jako dobrý obchodník se jim snažil vyhovět. Měl možnost z jižních Tirol získat krásný javor a pohoří přímo nad Mittenwaldem jej zásobovalo nádherným rezonančním smrkem. Mathias Klotz měl mnoho žáků, kteří pilně pracovali a tak bylo postaveno velké množství Stainerek, do nichž dávali i falešné Stainerovy vignety. Mathias Klotz sám stavěl mistrovské nástroje, které dodával do Anglie za vysoké ceny. Jeho nástroje byly ceněny již za jeho života, protože byly tónově znamenité. Jen lak byl poněkud slabě nanesen, tmavě hnědý se žlutým leskem. Později dostával velmi vysoké nabídky od anglických sběratelů za zvláště pečlivé práce. Dirigent královské kapely v Londýně hrál při svých koncertech na housle M. Klotze. Byl to známý James Hay. Tyto housle zněly kouzelně. Lord Wickham mu nabídl za tento nástroj 300 Pfundů v hotovosti aživotní rentu 100 Pfundů ročně.

Mathias měl synovce Aegidiuse Klotze, který byl rovněž znamenitým houslařem. Používal jantarový lak a tónově byly jeho nástroje vynikající.

Také Josef, Karl a Georg Klotz se stali znamenitými mistry. Dobré výdělky Mittenwaldských houslařů ovlivnily hodně šikovných místních řezbářů,že se začali věnoval stavbě houslí.

Mathias Klotz založil obchodní společnost, kterouřídil jeho přítel Baader. Tato společnost měla za úkol vést obchod s houslemi na zdravých obchodních základech.

Vedle dynastie Klotzů je nutno se zmínit o Mittenwaldských houslařích Hornsteiner, Krinner, Neuner a Jais.

V té době nebylo snad v Mittenwaldu domu, v němž by se zvláště v zimě nevyráběly nějaké části houslí.

Houslaři se běhemčasu organizovali v cechu a v roce 1730 převzali Baaderovu obchodní společnost bratři Johann a Mathias Neunerové. Dávali domáckým dělníkům materiál a zajišťovali ve svých dílnách lakování a dokončování nástrojů.

V Saském Vogtlandu vznikla také podobná masová výroba a snad dříve než v Mittenwaldu. Zakladateli byli houslaři ze Schönbachu a Graslitz, kteří během 30 leté války museli opustit Čechy a usadili se v Klingenthalu a Markneukirchenu. I tady se brzy ustavily cechy, které houslaře tak výborně organizovaly, že ještě dnes tato dvě města jsou známa průmyslem vyrábějícím hudební nástroje. Mnoho dobrých mistrů jako Reichel, Pfretzschner a Schönfelder se zasloužily o to, že vedle tuctového zboží se stavěly také mistrovské nástroje. Zvláště ve výrobě smyčců se docílilo vysoké úrovně. Hodně obchodníků z Markneukirchenu odešlo do Ameriky a tím zajistili nová odbytiště pro domácí průmysl. Tím přišlo v obou městech, Klingenthalu i Markneukirchenu, k obrovskému rozkvětu. Je pochopitelné, že houslaři, kteří stavěli jen mistrovské nástroje, toto zavádění sériové výroby odsuzovali. Nicméně ve světě rostla poptávka po houslích a ne každý si mohl koupit drahé mistrovské housle. Většinou se žádaly housle levné a přitom dobře znějící.

Při organizaci této velkovýroby vznikla i praktická zařízení, která sloužila i samostatně pracujícím houslařům. Tak například odpadla těmto houslařům starost s vyhledáváním vhodného materiálu po lesích, protože tento materiál si mohli nakoupit už připravený v obchodech s rezonančním dřevem, které se zřizovaly současně s výrobou. To se týkalo také součástek, jako kolíčků, struníků, hmatníků a podobně. Průmyslová výroba se tak rozrostla, že z Markneukirchenu se exportovalo do Ameriky za 5 - 6 miliónů Marek ročně. Tím byla zajištěna obživa pro spoustu rodin. Vyráběly se i smyčce a struny.

Musíme si přiznat, že tato dělba práce přinesla i negativní vlivy a to i na individuální stavbu houslí. Houslaři si nyní mohli nakoupit materiál již připravený, opracovaný a často nakupují i polotovary jako opracované klenutí, hotové krky a někdy i hotové korpusy. Pro houslaře to bylo výhodné, protože ceny nebyly příliš rozdílné mezi hrubým materiálem a polotovarem. Tato cena byla ovlivněna tím, že obchodníci raději prodávali materiál s prací než hrubý materiál.

Porovnáme-li práci starých mistrů, kdy si museli veškerý materiál obstarat sami a také si ho připravit, během těchto hrubých prací se dokonale seznámili s materiálem, takže než se dostali k vypracování síly desek, znali dokonale vlastnosti toho kterého materiálu. Potom také důležitou roli hrála skutečnost, že tito staří mistři získali celé kmeny, takže měli sourodý materiál, z nějž postavili celou řadu nástrojů. Při nákupu, i když jen přířezů, nikdy neví houslař z které oblasti dřevo pochází a nakoupit materiál na více nástrojů z jednoho kmene se hned tak nepovede. Je to zajisté jeden z důvodů, proč měli staří mistři takové výsledky.

Je nutno zmínit se také o houslařích, kteří pracovali v době Stainera ve Vídni, Praze, Norimberku a některých jiných městech.

Nejznámější středisko hudebního života byla tehdy beze sporu Vídeň. Habsburkové byli známí, že přáli hudbě. Také jejich dvorní kapela neměla v Evropě konkurenci. Maxmilián I. se nejprve oženil s Holandskou princeznou a když zemřela, vzal si Italku. Proto také ve dvorní kapele se nejprve objevili hudebníci z Holandska a poté z Itálie. Vídeňský dvůr se stal vzorem pro šlechtu. Tato se chtěla vyrovnat panovnickému dvoru a tak snahou každé šlechtické rodiny bylo mít svou kapelu. Proto často požadovali i po svých lokajích, aby hráli na nějaký nástroj. Nebylo proto divu, že se ve Vídni v té době usadil velký počet houslařů. Většinou přicházeli z Füssenu z Bavorska. Byli to například Hans Kogel, Hollmayer, Georg Epp, kteří jako první ve Vídni působili, ale nijak se neproslavili.

Teprve Daniel Achatius Stadlmann, jenž také přišel z Füssenu a v roce 1680 získal ve Vídni občanské právo.

Za svůj vzor si zvolil Stainera, kterého dokonale napodoboval. Používal krásný zlatožlutý lak. Ještě znamenitější byl jeho syn Johann Josef Stadlmann. Pracoval velmi pečlivě, bohužel užíval velmi tmavý až černý lak. Ale teprve syn Johanna Josefa - Michael Ignác Stadlmann dosáhl vrcholu a získal pověst nejznamenitějšího Vídeňského houslaře. Kopíroval středně velký model Stradivariho a jeho housle zněly tak nádherně, že po jeho smrti jej hodně houslařů napodobovalo. Opatřovali tyto kopie vignetou Michaela Ignáce Stadlmanna a jako Stadlmanna je také prodávali. Stadlmann zemřel v úplné chudobě.

Má se za to, že i Johann Georg Thir (1731 - 1781) přišel z Füssenu. Pracoval velmi pečlivě. Kromě tmavého laku, který byl tehdy ve Vídni v módě, lakoval některé nástroje zlatohnědým lakem a tyto nástroje jsou dnes velmi ceněny.

Jeho mladší bratr Mathias Thir se osamostatnil v roce 1770. Užíval žlutočervený lak a prodával své nástroje za jednotnou cenu 4 zlaté za kus. Neméně šikovný byl i jeho syn Anton Thir.

Stále větší poptávka po houslích přiměla další houslaře k přesídlení do Vídně. Mnozí přišli z Prahy a Vilsu, který leží poblíž Füssenu.

Vils je také rodiště znamenitého houslaře Franze Geissenhofa, kterému se říkalo Vídeňský Stradivari, což bylo trochu přehnané. Jeho housle byly dobře placené pro pečlivé provedení, ale tónově byly slabší. Franz Geissenhof byl žákem Johanna Georga Thira. On také později převzal jeho dílnu a brzy získal takovou pověst,že stál v čele Vídeňských houslařů.

Pod Rakouskou monarchii patřilo tehdy 11 národů. Nebylo proto divu, že mezi houslaři, kteří přišli do Vídně se objevily i rozličné národnosti.

Jedním z nich byl Polák Nikolaus Sawicki. Tento nejprve studoval filosofii, ale brzy pověsil vědu na hřebík a věnoval se stavbě houslí. Bylo mu 18 let a brzy dosáhl takové úrovně,že se stal nástupcem Geissenhofa. Především byl Sawicki znamenitým imitátorem starých mistrovských nástrojů. Když poprvé přišel Paganini do Vídně, předložil mu Sawicki kopii Guarneriho, kterou Paganini velmi obdivoval.

Po smrti Sawickiho se dalo hodně Vídeňských houslařů na imitování hlavně Stainera a Amatiho. Mezi Vídeňskými houslaři bylo také hodně velmišikovných opravářů. Jeden z nejlepších byl Anton Fischer.

Jeho zeť Gabriel Lemböck v druhé polovici 19. století patřil ve Vídni k nejlepším houslařům. Dalším z této doby o němž je nutno se zmínit, byl Karl Hermann Voigt, který si získal pověst znalce starých nástrojů.

Dále to byl Martin Stoss, který rovněž pocházel z Füssenu. Tento pracoval podle velkého modelu Stradivariho a kromě dobrých houslí stavěl také znamenitá violoncella.

Nádherná cella, gamby, ale i housle stavěl také Richard Kaltenbrunner. Tento měl také pověst znamenitého opraváře.

Také ve staré stověžaté Praze kvetlo umění a už ve středověku zde byl bohatý hudební život.

V Praze již za vlády Karla IV. působila dvorní kapela složená vesměs z Holandských hudebníků. Také Česká vysoká šlechta přála umění. Ve městěžilo hodně loutnistů, kteří si vesměs stavěli nástroje sami.

Když nastala epocha houslí, přišlo do Prahy několik houslařů hlavně z Füssenu. Odtud přišel například Johann B. Stoss, zatímco Udalricus Eberle pocházel z Vilsu. Další byl Thomas Edlinger z Augsburgu.

Všichni tři byli výborní houslaři od nichž se zachovaly nádherné nástroje. Edlinger pracoval podle Amatiho modelu, který si částečně upravil. Model je užší, rožky nápadně vyčnívají. Effy jsou krátké a hodně posazené k okraji ašnek má velmi ostré hrany.

Naproti tomu Udalricus Eberle (1699 - 1768) se držel modelu Stainer, kterého dokonale napodobil. Používal poměrně silně nanesený olejový lak. Na žlutý základ nanášel hnědou vrstvu. Je známo od něj také několik viol s krásněřezanou hlavičkou anděla.

Podle Stainera pracoval také další významný Pražský houslař Johann Georg Helmer. Používalčervenohnědý lak. Jeho syn Karel Josef Helmer stavěl nástroje malého formátu, které i když byly poměrně vysoko klenuté, znějí silně a jasně.

Významné místo mezi Pražskými houslaři zaujímá rod Homolků. Zakladatelem rodu byl Emanuel Adam Homolka (1796 - 1849). Bylžákem vynikajícího Pražského houslaře Kašpara Strnada (1752 - 1823). Kašpar Strnad byl první Pražský houslař, který stavěl nízko klenuté nástroje podle italských vzorů.

Emanuel Adam Homolka vyučil své dva bratry Václava a Ferdinanda Josefa. Václav Homolka působil ve Velvarech a ve Slaném, Ferdinand Josef Homolka (1810 - 1862) pracoval do roku 1837 ve Slaném, potom v Novém Bydžově a od roku 1842 v Kutné Hoře. Vyučil svého syna Ferdinanda Josefa, který však v 21 letech zemřel.

Emanuel Adam Homolka vyučil také své dva syny Vincence Emanuela Homolku (1826 - 1861). Tento pracoval v Praze, Budapešti, ve Vídni a ve Velvarech a Ferdinanda Augusta Vincence Homolku (1828 - 1890), kterémuříkali Pražský Stradivari.

Dalším členem tohoto rodu je Jan Štěpán Homolka, bratr zakladatele rodu. Vyučil se u Jana B. Stosse v Praze.

Významným členem tohoto rodu je syn a žák Ferdinanda Augusta Vincence Homolky - Eduard Emanuel Homolka (1860 - 1934), jenž převzal dílnu po svém otci v Praze. Tento vyučil svého syna Eduarda Ferdinanda (1886 - 1915), který padl v 1. světové válce. K nejvýznamnějším Pražským houslařům patřil také Johann Kulík (1800 - 1872). Pracoval velmi pečlivě podle Italských vzorů. Lak používal světle žlutý. Jeho nástroje jsou velmi ceněny.

Antonín Sitt byl velmi ceněn jako opravář.

Je nutno se také zmínit o Tomáši Ondřejovi Hulínském (1731 - 1788), dále Janu Michaelovi Willerovi (1753 - 1836) a Janu Fr. Willerovi (1781 - 1865). Stejně jako ve Vídni a Prazežili tehdy i v jiných městech znamenití houslaři.

Tak například v Norimberku Leopold Widhalm a Joachim Tielke, v Berlíně Josef Hornsteiner (1888 - 1909) a Karl Grimm (1794 - 1855), v Augsburgu Hans Georg Edlinger (1666 - 1696), Thomas Edlinger (1656 - 1690) a Phil. Jakub Fichtl (1670 - 1710). V Breskau Sebastian Rauch (1730 - 1779) a Thomas Rauch (1702 - 1746). V Brně Johann Hentschel (1737 - 1782) a Wutzelhoferové - Sebastian (1754 - 1807) a Bernard (1789 - 1861). Tento pracoval podle Stradivariho.

V Budapešti byl nejznámější Johann Baptista Schweitzer (1790 - 1865). V Hanoweru August Riechers (1836 - 1872), v Krakově Marcin Groblic (1601 - 1609).

V těchto městech a v řadě dalších měst pracovala celá řada dobrých houslařů, které však není možno všechny jmenovat.