V době kdy Nicolo Amati hledal svou cestu, 20 let před narozením Stradivariho, dal osud německému lidu velkého génia, který zajistil Německu čestné místo v dějinách houslařského umění.

Jakob Stainer, znamenitý mistr svého umění se téměř vyrovnal svým uměním Nicolo Amatimu. Nedosáhl však umění Stradivariho.

Život Jakoba Stainera byl velmi chmurný a plný utrpení. Na rozdíl od šťastného a spokojeného života Stradivariho se Stainer narodil do života plného chudoby. Jakob Stainer přesto že byl velký génius, byl celý život pronásledován a ubíjen chamtivostí a pomstychtivostí obchodníků.

Jakob Stainer se narodil v Absamu u Halle 14.7.1621. Jeho rodiče byli Martin Stainer a Sabina rozená Grafingerová. Absam byla tehdy bohatá obec, jejíž obyvatelé měli hlavní zdroj příjmů z varny, kde se čistila sůl dobývající se v Halle.

mládí Jakoba Stainera se neví nic, ale v Absamu i v Halle, které nejsou od sebe příliš vzdáleny, žilo tehdy hodně řezbářů, takže se dá předpokládat, že se u některého z nich vyučil, o čemž svědčí nádherně řezané lví hlavičky na mnoha jeho houslích. V nedalekém Innsbrucku. žilo několik loutnařů, z nichž někteří se naučili v Itálii stavbě houslí. Má se za to, že u některého z nich se Stainer naučil stavbě houslí. Říká se také, že nějaký pracoval u Nicolo Amatiho, což však není pravděpodobné. Stainer byl nejen znamenitý řezbář, ale i mechanik a na housle hrál jako opravdový umělec. Již jako osmnáctiletý v roce 1639 prodával svoje housle na trzích v Halle. Na jeho nástrojích není znát italský vliv. Není také známo, že by italsky rozuměl, nebo mluvil. Tvrzení, že přišel k Amatimu jako malý chlapec a v krátkém čase od něj zase odešel, zní velmi nepravděpodobně, protože v té době byli houslaři vázáni cechovními předpisy, které byly velmi přísné a podle nich musel učedník setrvat u svého učitele nejméně 6 let. Také skutečnost, že zprvu používal modelu Amati není dokladem o tom, že v Itálii byl.

V Innsbrucku. v té době sídlil arcivévoda Leopold, který si vzal za manželku Claudii von Medici a na jejich dvoře se přálo umění. Byla tam také dvorní kapela, v níž byli převážně italští muzikanti. Tam si mohl Stainer zahrát na Amatiovy housle a také prostudovat jejich stavbu. Je zjištěno, že už jako sedmnáctiletý si zařídil dílnu, v níž horečně pracoval.

Dříve než si něco řekneme o jeho houslích, bude dobře se zmínit o jeho tragickém životě. Ještě nebyl plnoletý, když se zamiloval do Margarety Holzkamerové, velmi chudobné dívky z Absamu. Byla o tři roky mladší než on. Byla to dcera Georga Holzkamera a Margarety rozené Aschaberové. 7.10.1643 se Margaretě narodilo nemanželské dítě Uršula. Příští měsíc měli svatbu. Mladí manželé zprvu bydleli u rodičů nevěsty. V té době přicházelo do Halle hodně cizinců - obchodníků, protože odtud denně odcházely transporty soli do Bavorska a dále doČech, kde se sůl nenacházela. Tato cesta, používaná těmito transporty se nazývala “Zlatá stezka”.

Po této cestě, která vedla z Regensburgu přes Český les do Prachatic, byla dopravována nejen sůl, ale také různé jiné zboží. Prachaticemi projelo tehdy každý týden asi 14 000 koní. Na zpáteční cestě zase vezly tyto povozy české výrobky do Německa, jako pivo, slad chmel, med, kůže, obilí, plátno a skleněné zboží.

Cizí kupci, kteří přicházeli do Halle byli také dobrými odběrateli Stainerových houslí. Tento jim je nechával velmi levně, kus za 4 zlaté.

V této době získal baletní mistr z Pařížské opery výborné Stainerovy housle, které byly s nadšením obdivovány pařížskými houslisty.

Krátce po svatbě odejel Stainer do Salzburgu, kde mu bylo vyplaceno za violu “Bastarda”, kterou postavil pro velkoknížete, 30 zlatých. Rok nato odcestoval do Benátek, kde chtěl nakoupit javor na spodní desky a pryskyřice k přípravě laků.

V té době dostalo Tyrolsko nového zeměpána, arcivévodu Karla Ferdinanda, který v květnu 1648, u příležitosti otevření nové solné sloje, pobýval nějaký čas s manželkou a bratrem Sigismundem v St. Margaretě v Halle. Při této příležitosti poznal Stainera, obdivoval jeho hru na housle stejně jako jeho nástroje a pozval ho do Innsbrucku.

Stainer napsal arcivévodovi prosebný dopis, v němž mu nabídl stavět nástroje pro dvorní kapelu a penězi, které by měl dostat, by splácel dluh svého tchána 400 zlatých, které dlužil jeho tchán solivarnám v Halle. Tím se otevřela Stainerovy naděje do budoucna. V té době se mu podařilo získat nevelký dům se zahradou. Dosud bydlel ve stísněném bytě v sousedství knížecího kovářství v Absamu. Již tehdy dosáhlo jeho mistrovství nejvyššího stupně, takže znalci umění mu udělili titul “Celeberrimus testudinum musicarum fabricator”. 29. října ho arcivévoda jmenoval “Dvorním houslařem”. A tak se zdálo, že Stainer má zajištěnu šťastnou budoucnost.

Že jeho život probíhal docela jinak, zavinily události z roku 1647. Mezi cizími obchodníky přišel tenkrát do Halle židovský obchodník Salomon z Kirchdorfu. Tento ihned odhadl, že by se na Stainerových houslích dalo vydělat a nabídl Stainerovi, aby šel k němu a stavěl pro něj housle. Stainer se nechal přemluvit a odešel k němu do Kirchdorfu. Tam pilně pracoval po celý rok od 1647 do 1648. Když přišlo účtování, spočítal mu to Salomon takovým způsobem, že mu měl Stainer ještě doplatit 24 zlatých. Takže nedostal ani haléř a vrátil se domů. Ke své škodě považoval tuto záležitost za vyřízenou. Netušil, že si uchystal spoustu nepříjemností do budoucna.

V říjnu 1662 zemřel arcivévoda Karel Ferdinand a jeho nástupcem se stal Sigismund. Ten však nepřál umění a všechny hudebníky propustil. O několik let později zemřel také Sigismund. Tím připadlo Tyrolsko císaři Leopoldu I.

Stainer měl tehdy 9 dětí, 8 dcer a jednoho syna, který mu brzy zemřel. Poslední dcera se mu narodila v roce 1666.

V roce 1667 dostal Stainer obsílku k soudu v Taur. Obchodník Salomon jej po 19 letech žaloval. Požadoval zaplacení dluhu, který činil s úroky 40 zlatých. V žalobě uvedl, že se jedná o dluh z doby, kdy zaměstnával Stainera jako houslaře. Stainer poukázal na skutečnost, že během té doby postavil Salomonovi 24 znamenitých houslí. Přesto soud rozhodl, že Stainer musí Salomonovi zaplatit 15 zlatých hned a zbytek se musel zavázat, že splatí při jarmarku v Halle.

Na podzim se obrátil Stainer s prosbou na císaře o potvrzení jeho titulu “Dvorního houslaře” a “Dvorního hudebníka”. V tom mu císař vyhověl a 8. ledna 1669 obdržel diplom. Byla to poslední příznivá zpráva v jeho životě. Od té doby se na něj hrnulo neštěstí za neštěstím.

V roce 1670 opět dostal obsílku k soudu. Opět ho žaloval Salomon, že nevyrovnal zbytek dluhu, jak slíbil. Stainer však neměl z čeho. Přitom Salomon připočítával )roky takovým způsobem, že částka byla opět téměř 40 zlatých. Stainer pochopil, že se stal obětí podvodníka.

Pak ale přišla ještě horší rána. Stainer se dostal do konfliktu s biskupským konsistoriem v Brixenu. Začínala tehdy doba protireformace. Na trhu v Halle prodávali kupci také luteránské knihy. Ale špehové byli na číhané. Stainer byl obžalován, že takový spis koupil a vedl se svým přítelem Jakobem Mehringerem kacířské řeči. Církevní soud ho odsoudil, že s karabáčem v jedné a se svíčkou v druhé ruce musí vše odvolat a činit pokání. Oba se proti rozhodnutí soudu odvolali. Protože jejich provinění bylo jen nepatrné, světský soud rozsudek zrušil, ale knihy a spisy byly spáleny a když se oba přátelé zdráhali údajné kacířství odvolat, byli městským rychtářem Johanem Wischerem vsazeni do vězení. Stainer i ve vězení zůstal neoblomný. Žádal jen odložení trestu, protože má ještě postavit housle pro klášter Rothenbruch v Bavorsku. Bylo mu však řečeno, že to může udělat i ve vězení. Po uplynutí jednoho roku bylo uznáno, že jeho vina je dostatečně odpykána a byl propuštěn na svobodu.

Tato svoboda však pro něj nebyla tak příjemná jak očekával. Brzy si uvědomil, že spor s církví ovlivnil i přízeň světské vrchnosti. Tak se dostal do nelibosti a bylo mu odepřeno jeho dřívější čestné postavení.

Přitom ho Salomon opět žaloval, tentokrát u soudu v Kirchdorfu. Dlužná částka se )roky opět zvýšila. Soudci v Horních Rakousích rozhodli: soud v Halle musí Stainerův dluh vyrovnat. Jestliže se tak nestane, bude v Linci na příštím jarmarku zatčen nejváženější občan z Halle a ten bude pykat za Stainera. Tak nezbývalo Stainerovi nic jiného, než odškodnit židovského podvodníka, na což padl veškerý jeho majetek. Zdraví Stainera bylo podlomeno dlouhým pobytem ve vězení. Přitom byl ještě ze všech stran pronásledován. To vše se projevilo na jeho práci a on upadal stále více do dluhů. Toho roku dostal od Salzburského arcibiskupa 79 zlatých za gambu a dvoje housle. Nezůstalo mu z toho téměř nic, protože v té době živil tucet osob. Kromě toho musel ještě zaplatit zbytek dluhu svého tchána, který v den své svatby převzal na sebe. Protože nemohl splnit tuto povinnost, zažaloval ho hrabě Albert Fugger, kterému patřily solivary v Halle. Na základě rozsudku mu zabavili všechny nástroje, které ještě vlastnil, ale horší bylo, že mu zabavili také nářadí. V zoufalství se Stainer obrátil s prosbou na císaře, ale tento k jeho prosbě zůstal hluchý, protože se provinil kacířstvím.

Toto nemilosrdné rozhodnutí, které se rovnalo rozsudku smrti, dostal Stainer 1. března 1678. Bylo to pro něj velká rána. Byl tak zuřivý, že členové jeho rodiny si nevěděli jiné rady, než držet ho svázaného.

Po pěti letech ho vysvobodila smrt z těchto zvířecích muk. Následkem války s Tureckem, přestože se jeho sláva za několik desetiletí rozšířila do celého světa, se o jeho smrti nikdo nedověděl.

Jeho dům byl v roce 1684 jeho věřiteli prodán v dražbě. Jeho manželka Margareta zemřela v roce 1689 v úplné bídě. Jeho dům se zachoval dodnes. Před domem se zachovala až do konce 19. století lavice, na níž býval uvázán Stainer na čerstvém vzduchu. Na této lavici byly otvory, jimiž se provlékaly provazy, kterými byl uvázán. Takový smutný konec měl život plný utrpení nejslavnějšího německého houslaře.

Výkon Stainera se dá hodnotit výše než Stradivariho nebo Guarneriho. Tito mistři vyrostli z tradic Cremonského houslařství, kdy každý žák přebíral tajemství dílny svého učitele. Stainer byl od začátku odkázán jen na sebe. Již jeho první nástroje byly mistrovská díla. Každopádně byl Stainer velký talentovaný umělec, který žil jen pro svou práci. Jak jednoduchý byl jeho život. Zůstával věrný své ženě, ke které vzplál láskou v mládí, byl starostlivým otcem celému hejnu svých dětí. Netoužil nikdy po cti a bohatství. Když prosil svého zeměpána o práci, nedělal to kvůli sobě, ale kvůli rodině a také aby pomohl svému tchánovi, jemuž hrozilo vězení.

Při stavbě brzy opustil model Amatiho a šel svou vlastní cestou. Stavěl vyšší klenutí než všichni mistři před ním a desky nechával uprostřed velmi silné. Effy jsou mistrovsky řezány, trochu kratší než u italských houslí. Střední obloučky jsou trochu hlubší, takže rožky působí dojmem, že trochu vyčnívají. Spodní část houslí je trochu širší, což dává nástroji zvláštní krásu. Vypracování je vskutku mistrovské. V tomto směru ho ani Stradivari nepřekonal. Lak je znamenitý, takže nechává vyniknout jak krásu javoru, tak jemná vlákna rezonančního smrku. Používal jantarový lak, který byl jeho tajemstvím.

U mnoha houslí je spodní deska sytě červenohnědá, zatímco horní je světle žlutá. Ne všechny Stainerovy housle jsou opatřeny lví hlavičkou. Ale i když housle opatřil šnekem, je na něm patrno jeho řezbářské umění. Také tónově jeho nástroje splňují požadavky těch nejnáročnějších hudebníků 17. a 18. století.

Pověst jeho nástrojů se rychle rozšířila po německých zemích, ale i v Itálii byly velmi ceněny. Italské nástroje zněly převážně velmi jasně s klarinetovým zabarvením, zatímco Stainerovy housle měly ve vysokých polohách krásné flétnové zabarvení, zatímco D struna připomínala hoboj a G struna lesní rok. Proto tyto nástroje skýtaly houslistům bohatou barevnou škálu.

Proto Stainer zůstal u tohoto modelu, který uznával jako nejlepší, až do konce života.

V Německu v té době dávali Stainerovým houslím přednost přede všemi. Johann Sebastian Bach a Mozart vlastnili překrásné Stainerovy housle. V té době zůstávaly italské housle převážně v Itálii. Jen nepatrná část se dostala do Anglie, Španělska a Francie. Leopold Mozart se ve své knize “Houslová škola” vůbec nezmiňuje o italských houslích. Pravděpodobně je vůbec neznal. Amatiho housle byly již koncem 17. století velmi ceněny. Stradivariho housle předvedl ve Francii teprve v roce 1710 Viotti. Guarneriovy housle zase poprvé předvedl ve Francii ve 20. letech 19. století Paganini.

Přestože Stainer při své obrovské píli musel postavit velký počet nástrojů, jsou dnes jeho nástroje velmi vzácné. Vyskytuje se na světě hodně nástrojů opatřených Stainerovou vignetou, jedná se však převážně o falsifikáty.

Převážnou většinu nástrojů stavěl Stainer pro kláštery a opatství v Rakousku. Když císař Josef II. kláštery rušil a jejich majetky rozprodával, získali Stainerovy nástroje obchodníci, kteří je prodali převážně soukromým sběratelům v Anglii a tak zmizely z veřejnosti.

Pravé Stainerky se nacházejí mimo jiné na Pařížské konzervatoři, ve sbírkách Vídeňské společnosti přátel hudby, v Berlínských státních sbírkách hudebních nástrojů. Také ještě některé kláštery jako například v Brixenu a St. Florian vlastní překrásné Stainerovy housle. Znamenité Stainerovy housle měl francouzský virtuos Alard. Překrásný nástroj Stainera získal vévoda Orleánský, bratr krále Luise Philippa. Dvoje housle, které stavěl Stainer v roce 1677 pro klášter Georgenberg v Tyrolích, přešly později do kláštera Fiecht, kde při požáru shořely.

Je nutno se zmínit o skutečnosti, že sběratelé koncem 18. století nabízeli za Stainerovy housle mnohem víc než za Stradivárky. Tím se stalo, že hodně houslařů té doby stavělo falsifikáty, které prodávali za Stainerky.

Zmínka o tom, že údajně Stainer pracoval nějaký čas v Cremoně, vznikla z toho, že se vyskytly housle Stainer, kde na vignetě bylo uvedeno místo výroby Cremona. Bylo však prokázáno, že se jedná o falsifikát. Tyto housle se nachází v klášteře Stains. Vigneta vykazuje hrubé chyby a zní: ”Jakobus Stainer Cremonia fecite 1642.” Je prokázáno, že v tom roce žil Stainer v Absamu.

Našly se také housle opatřené vignetou Amati, v nichž se našla další vigneta v místech kde je zasazený krk, která zněla: Stainer me fecit. Má se zato, že tyto housle postavil Pařížský houslař Vuillaume. Jemu totiž přinesl jednou Stainerovy housle do opravy Sivori, žák Paganiniho. Vuillaume byl tímto nástrojem tak okouzlen, že podle něj zhotovil kopii a opatřil ji vignetou Amati.

Mnoho Stainerových houslí bylo zničeno tím, že někteří houslaři byli přesvědčeni, že síla desek je příliš velká. Desky zeslabili a tím byly nástroje zničeny. Ze skutečnosti, že se vyskytlo velmi mnoho falsifikátů a hodně pravých Stainerek bylo fušery “vylepšeno”, rozšířila se fáma, že Stainerovy housle pro dnešní sály a požadavky virtuózů jsou nevyhovující. Je však prokázáno, že mnozí velcí virtuózové hráli v těch největších naplněných sálech na Stainerovy housle a tyto zněly nádherně.

Po Stainerovi pracovalo v Německu hodně výborných houslařů, nikdo z nich však nepřekonal umění Stainera.